Darebáci na hradě Veveří

Na první víkendovou akci sezóny 2018 se skládala osádka tak složitě, že nás tam nakonec bylo s malým dělem až moc, když se v týdnu na poslední chvíli začal seznam plnit - sešlo se nás 11. Lákala nás předpověď krásného jarního počasí i pěkného zázemí a chuť oprášit prach po zimě.  

Na Veveří, jeden z nejrozlehlejších hradů v ČR, jsme dorazili za tmy. Zbrždeni malou epizodou před hradem, kde policista žertoval s Fofrem o povinnosti mít vpředu pás. Ten ho nakonec našel. S tím, že už přeháňky měly být za námi a jen slunce a jaro, si nás při stavbě dvou štábáků a 1 malého stanu fotila bouřka. Stavělo se na pohodu, za hlaholu: "Ani kolík nezabiješ, protože jsme na návažce." Nakonec se to podařilo. No, a i kdyby ses posral a pochcal zároveň, jen jsme sedli do stanu a začalo lít, ale jako hodně. Když přišel Kubík se slovy, že nám do lehátek trošku kape, tak mi bylo jasné, že spíme v autě. Lehátka byla durch. Kluci ve štábáku zůstali, ale když Tatanku v noci líbala střecha stanu a Zoubek nadávajíc šel zabouchávat kolíky, s tím, že je někdo musel vykopnout, bylo jasné, že se moc dobře neprospal nikdo a první věcí ráno bylo rozdělávat oheň. Naštěstí mlhu vystřídalo slunce a po snídani už bylo jasné, že se chystá pěkný den. V deset začali proudit první návěštěvníci a my mazali žolíka (nebo hráli hru o to, kdo půjde pro vodu - "No, kdybys byl největší blbec na zeměkouli, tak si vytáhneš trojku, možná dvojku".).

Na poradě velitelů padla informace, že budeme třikrát dobívat hrad a zase se stahovat (to se vzhledem k převýšení terénu naštěstí nepotvrdilo, takže jedinou směrodatnou informaci jsme měli z porady, že si to uděláme pěkný). Samotná bitva měla trhliny v tom, že jsem útočili na vlastní, ostraváky i hulány, pak vlastně ani nebylo jasné proti komu se bránit, ono proti deseti Francouzům by to dobře nevypadalo (i když jsme chtěli původně přelstít pořadatele a postavit se na palpost k nim, abychom nemuseli dělo tahat dolů pod hrad). Co dolů, nahoru to byl v tom vedru pro kluky zážitek, o který se podělili i s některými ostraváky, kteří pomohli zpátky na Příhrádek. Jo, pěkný jsme si to udělali, ale ještě, že jsme sebou neměli velké dělo. 

Většina tábora se vylidňovala už v sobotu navečer, ale my měli domluvenou prohlídku hradu se správcem. Ještě večer jsme přemýšleli co zbalit, dělo nakonec zůstalo venku, připravené na budíček a my způsobně v 10 naběhli do tepla, do kovárny spát. Ráno ještě před osmou se přemýšlelo, jestli jo nebo ne. Ale to víš, že jo. Postavili jsme dělo před jediný vstup na Přihrádek. Však co, střílelo se tam i včera pro diváky. Správce byl překvapený, protože oblouk držel silou vůle prohnilý trám a napravo byla prasklina do půlky zdi, ale nakonec jen odehnal lidi a šlo se na věc. Ještě dělo postavit na postředek, ať rána pěkně projde obloukem. "Puc" Ohlušující ticho střídá pískot v uších oznamující zástavu srdečních funkcí. Hluboký nádech do plic. Stále stoupá mračno dýmu a prachu a není jasné, co se to tříštivým zvukem sype k zemi. Oblouk a zeď stojí. Vysypalo se sklo ze několika oken nalevo. Povel: "Rychle nakládat, odjíždíme", už je jen předzvěstí úlevy a navracejícího se humoru. No, mohl to být daleko větší průser. Když se kastelánka přišla zeptat, jak to vyřešíme, vyřešili jsme. No, zaplatíme. Složit se na 4 tabulky skla za 300 kaček jedna, to šlo a za ránu jaká se povede málokdy, stálo. A zákon schválnosti, kdy místo videozáznamu, ohlásil foťák poslední snímek v paměti při zapalování doutnáku, zafungoval stoprocentně. 

Prohlédli jsme si hrad a vyrazili k domovu, že neděle nebyla nejlepší den se ukázalo ještě před Globusem v Olomouci. Motor nepřidával plyn a nemohli jsme odjet. Situace začínala vypadat kriticky, ale nakonec se vše vyřešilo, pomohl přítel na telefonu a určitě i promazaný kontakt. Prostě past vedle pasti. 

V úterý byla první Martinova slova, "Tak, co kolik jste vydělali? Vezete peníze? No, vydělali, 4 tabulky skla z rámu a kastelánce dlužíš 12 stovek." :) Rok 2018 začíná slibně.