Cesta na Severní pól a zpět aneb Schronisko 2018

Původní plán cesty zněl jet na pohodu Gazem byl podložený informací, že na Bišovce (rozuměj Biskupské kupě) není žádný sníh. Páteční změnou počasí se vše změnilo. V čiré bláznovství tvrdého jádra JDG, které se mělo vydat vstříc sněhové kalamitě a vichřici. Příběh o nudli u nosu vypráví přímý účastník výpravy na Severní pól, sněhulák (Martin Dopita): 

V sobotu ráno jsme nasedli do netopícího a hlavně notně profukujícího auta. Já, Zoubek, Šoša a Lukášek v uniformách SOS 1938 posílených dělostřeleckýmí zimními plášti. Po cestě naložili Tatanku s kulometem pro Popcorna. Jeho údiv, proč se on má s tím tahat, stál za to. Jo, někteří si úterky pamatují, jiní ne. Nakonec po hodině a půl jízdy jsme dorazili do Zlatých Hor promrzlí až na kost, na parkoviště u Petrových boud. Tam jsme naložili Jirku s kámošem a munici a pokračovaly lesem na Schronisko.

Snaha nepřítele nás zastavit zátarasy byla zahnána řevem:„uhni nebo to nevyjedeme“. Zjištění po dojezdu k chatě, že je -10°C a mrazivý blizard, znamenalo manévrování Gaza tak, aby byl v závětří (čistá voda v motoru). :D

To vše za bujarého veselí celé posádky, která musela přiložit ruce k dílu na roztláčení auta. Po lehkém rozehřátí v restauraci nastala lítá bitva s francouzskými žoldáky ve službách Pruska, se Zlatohoráky a naší SOS.

Bitvu jsme zahájili salvou římských svící a obchvatným manévrem na návětrnou stranu, což poznamenalo naše papachy změnou barvy. Generální útok jsme podpořili zabavením děla, což se zvrhlo v lítý boj muže proti muži a ve sněhovou koulovačku.

Cesta zpět proběhla v podobném duchu jak ráno až na malé zaváhání řidiče a otočení auta smykem o 180 stupňů. Prostě „kosa jak cyp“, akorát nefoukalo z polí na řidiče, ale na spolujezdce.

Závěrečné rozloučení "sejdeme se na pohotovosti" shrnuje vše.

A kdo neumrzl, ten za odměnu jede na Schornisko příští rok zase.