Ostřelování břehů Dunaje

Oblíbenou akci s komfortním zázemím nákupního centra jsme si prodloužili brzkým odjezdem z domovů kvůli páteční večerní dělostřelbě na nábřeží, kterou jsme jinak nestíhávali. Naložili jsme dva nové členy, kteří výborně zapadli, a velitel si pochvaloval, jak se do půjčeného menšího vozíku nakonec kola pěkně vešla i nový stožár na táborovou vlajku, (jen smůla, že 2x4 není šest; „Hele tady zůstaly ještě nějaké dvě kola, ty brát nebudem?“ zachránil Medvěd situaci, za to ta tyč na stožár se malinko škrábla, ale vozík naštěstí vše pobral), jednoho černého pasažéra uložili do kufru, cestou vyhodili z okýnka nějaký ten papírek od bonbónů, to si řidič značkoval cestu zpátky a dostal pořádnou výchovnou lekci, a bez problémů jsme trefili až k sadu Janka Krála. Je vidět, že jarní Bratislavu už máme naježděnou. Tábor jsme rozložili za křižovatkou na francouzské straně a dobře tam, protože po celý víkend foukal parkem silný vítr a nebezpečně shazoval velké větve. Byl máj, vlahá páteční noc, a ku romantice vyzývala zvonivá rezonance děl z nábřeží.

Ráno se sice některým nechtělo z pelechu, ale pochod na náměstí jsme si nenechali ujít a udělali dobře. Pochod za rytmu bubnů do historického centra, davy chtivých turistů, zvláště Japonek lačnících po fotografii s Kubíkem v uniformě, určitě nalákal k návštěvě bitvy. Jen bohužel, na to jaký jsme vyvolávali v hlavním městě zájem, plakáty k akci vůbec nebyly k vidění, a tak i v pár metrů vzdáleném Auparku, narvaném lidmi, moc netušili oč přišli. Bitva začínala zasazením památného stromu, zatímco my čekali. Když komentátor řekl, že předem jen krátce pohovoří, tak jsme opět čekali. Ale nečekali jsme, že bude krátce hovořit dobrou půl hodinu, a tak po krátké poradě velitelů děl, už jsme čekali jako ujové, někteří si krátili chvíli karbanem, fotografováním s dětmi a jiní plašením děvčat v křoví. A pak přišla naše chvíle. Podání bitvy patřilo k nejzdařilejším, dostali jsme dost prostoru a aktivním postupem přes bojiště jsme Francouze úplně zatlačili a zrekvírovali jejich děla. Vítěznou bitvu zapil Popcorn s Věrkou na vyhlídce Ufa jedním z nejdražších panáků v životě a spěchali za námi. Schylovalo se k sobotní noční dělostřelbě, ale tentokrát nebyla jen vlahá noc, pomaloučku s každým výstřelem začínalo pršet více a více, až jsme se vrátili úplně promoklí a zkřehlí zimou. Jedině Kubík, který už spal se tomu vyhnul. Moc se nedalo sušit ani u ohně, déšť nepřestával, přitom ráno už zase svítilo sluníčko do zmoklých stanů. Bacha, uhněte, odjíždíme. Už se těšíme, zase za rok.