Hopsa, na skok, do Brandejsa

Audience u Karla I. byla sice jen jednodenním podíváním do Brandýsa nad Labem, ale akce to byla v mnohém výjimečná. Prvně v historii gardy jsme zářili žlutě olemovanými trojrožáky k uniformě dělostřelce dob Marie Terezie a děla dostala zase o chlup monstróznější lafety a větší kola, a navíc ne každému se podaří, aby mu medaili předala sama vnučka Karla I., princezna Gabriela Habsbursko-Lotrinská, jako za gardu Medvědovi, a také ne pokaždé nám přístřeší poskytne samotný zámek. I takový byl Brandýs. Ze začátku, ze strachu jak se vydaří počasí, ze sněhové kalamity dlouhou cestu do vytrvalého deště, ale jako zázrakem přestalo pršet pár kilometrů před Brandýsem a znovu začalo sotva jsme odjížděli. Tradičně večer jsme našli blízko zámku útulnou hospůdku, kde byla mlha…, nahuleno, že by se cigarety daly z kouře ubalit, i servírce se vytrácely znalosti fyziky o těžišti podnosu s pivy, ale postřeh a ladnost pohybů při ústupu není našemu vojákovi cizí, takže ke škodě přišlo jen to rozlité pivo. O to více měli hlasivky sil při zpěvu, který časem přešel do neznámé řeči, že bychom s protivníkem mohli bojovat spíše po husitsku.

Druhý den ráno jsme jen improvizačně postavili hlavní stan a štábak, abychom měli vojenské zázemí v zámeckém parku a složili všechny tři děla. Tentokrát bylo naším úkolem předvést „jen“ slavnostních deset ran během dělostřelecké kanonády představitelů několika století k výročí Marie Terezie, a tak jsme si dovolili alespoň několik dvojitých. Tento úkol kanonády jsem zvládli v krásné souhře obsluhy děl a sklidili zasloužený potlesk diváků, a protože tím program končil, rozhodli jsme se ještě navečer vydat zpátky domů. Na cestu jsme získali proviant z přebytku jídla od hodů šlechty (krabici řízků) a ještě se nám podařilo udělat si krátkou prohlídku zbrojnice zámku, oč bylo méně času, o to vše muselo být intenzivnější a únava nás mohla přemoci až při cestě domů.