Tenkrát ve Slavkově 2016

Malé vzpomínání na jeden zimní týden pochodu do Slavkova se začíná odvíjet Vyškovem. Předchozí dění (a ostatně i mnohé následující – třeba mobil a lodička) zůstává už jen v legendách nad výpary zastřeným Zeleným potokem. K účastníkům pochodu 4. kolny hraběte Kolovrata se ve Vyškově připojila jednotka nepřítele, voltižéři, jejichž zážitek byl vykoupen mladickou nerozvážností a řadou puchýřů. Večerní střet na vyškovském náměstí s ukázkou historického koloritu jsme jistili zpoza závětrného rohu, dokud nebylo po všem. Kdo se ten večer sháněl po veliteli jednotky měl těžkou hlavu: „Kdo je u vás teď velitel? Všichni.“ Na druhý den byla krátká etapa s odpoledním rozděláním ohňů nad Kučerovem, kde jsme pořádně vymrzli ledovým větrem při čekání na setmění. Efektní střety za tmy jsou sice divácky oblíbené, ale na malých návsích s mizernou viditelností docela nebezpečné. Naštěstí vše dobře dopadlo, před večeří byl ještě zajímavý kulturní program pro obyvatele, a to představení francouzských tamborů. Poté už obligátní guláš vystřídalo knedlovepřo a sprcha. Čtvrteční dlouhá etapa přes 20 km do Heršpic s velmi pohostinným panem starostou se šla příjemně i díky promrzlé, pevné půdě. Výstup na Větrník zpestřila přestřelka. Slovní přestřelka pak sjezd s kanónem do heršpického sadu, kdy nebylo jasné, zda to ještě ubrzdíme nebo pospícháme za pěchotou, aby se nám neztratili. Pořádného bláta jsme si užili až v pátek, stejně jako pozornosti televizních kamer, ale to už poslední svařák a čekání na soumrak věštil blízkost cíle pochodu.

Vytlačování Francouzů městem bylo efektní díky sehranému střídavému postupu s granátníky, kteří vycházeli po výstřelu zpoza děla. Šavle pověšené na lustru a jsme spokojení ve Slavkově. I s posilami na víkend, i když našinců nepřibylo mnoho a při pohybu po sobotním bramborovém bitevním poli naštěstí vypomohli jiní. Hlavně když v průběhu bitvy kanóny zůstaly v nepalebné pozici a dělostřelec přijde k velitelovi, že už má všechny nehty okousané nudou, je potřeba s vděčností přijmout pohyb o další stovky metrů vpřed na otevřené levé křídlo, odkud už nás vyhnalo až vítězství. Opravdu smolné, protože jsme se drželi až do samotného závěru a ještě nám zajatci sami běhali vstříc, ale přeci jen francouzské vítězství, které vidělo několik tisíc diváků. I to jsme večer oslavili za zvuků píšťaly a bubnů. Poslední pěkná bitva se odehrála v zámeckém parku v Sokolnici a pak už byl čas vše sbalit a odebrat se zpátky k severu.

Bylo to moc fajn, a o to rychleji vše uteklo, ale bylo toho dost, a tak místo ještě jednoho týdne ústupu k Olomouci, jak navrhoval Baron, užívejme si zážitků, sbírejme síly a těšme se na příští rok. Zase na Slavkov a nebo kamkoliv jinam v roce 2017 s JDG, aby se vše povedlo, když ne stejně, tak ještě lépe. Díky všem.