Velká válka očima dělostřelce Alfreda M. Schosse z Javorníku

Na Jesenicku najdeme ojedinělý případ, že účastník 1. světové války o ní vydal tištěné svědectví, knihu Verklungene Tage (Braumüller, Wien 1933), která se zachovala ve Státním okresním archivu Jeseník. Toto svědectví i po letech vypovídá o patriotismu, vztahu k vlasti, jíž bylo Slezsko jako součást nadnárodní rakouské monarchie. A v mnohém objasňuje i směřování německého obyvatelstva za Československé republiky končícím valnou většinou v náručí nacismu.

Představme si autora a na malých ukázkách z knihy dokumentujme jeho pohled na válku.

Alfred Michael Schoss se narodil 29. 9. 1889 v Bílém Potoku jako syn krejčovského mistra Karla Schosse a Marie, rozené Schmidtové. Do roku 1900 navštěvoval obecnou školu v Bílém Potoce, poté pokračoval na měšťanské škole v Javorníku. V letech 1904–1906 se začal učit lesníkem, nejprve absolvoval praxi u nadlesního pačkovských městských lesů Friedricha Lahtse v Horních Hošticích. Následující školní rok studoval na Lesnické škole v Hranicích a v září 1907 složil státní zkoušku před zemským vládním lesním inspektorem v Opavě a v  prosinci nastoupil do služby na lesní správu velkostatku vratislavského biskupství v Javorníku.
Dne 1. 10. 1910 byl povolán do armády k polnímu dělostřeleckému pluku č. 1 v Krakově. Po tříleté službě ve funkci ohněstrůjce byl vyřazen do zálohy. V té době vypukla na Balkáně válka a Rakousko-Uhersko uvedlo své ozbrojené síly do stavu pohotovosti. Za účast při této akci obdržel A. Schoss Pamětní mobilizační kříž 1912-13. Po návratu z armády povýšil v kariérním žebříčku a stal se pomocným lesníkem I. stupně na lesní správě v Dolní Lipové pod vedením lesmistra Ing. Antona Clementa.
O rok později však vypukla 1. světová válka a Alfred Schoss 1. 8. 1914 narukoval ke své kmenové jednotce, s níž již 8. srpna táhl do pole.

Chtěl bych se vrátit do dnů mobilizace toho hrozného roku 1914. Jako blesk se to šířilo od úst k ústům. Někteří cizinci odjížděli z lázní ještě tentýž den, či v dny následující. Každý muž podléhající branné povinnosti si vyřizoval nejnutnější domácí záležitosti a druhý den ráno nádraží sotva pojala množství lidí, kteří sem přišli na nejvyšší válečnou výzvu, aby ochránili svou milovanou vlast před zlým nepřítelem.
Vlaky se s hukotem řítily jeden po druhém k posádkovým městům. U každého branci naplněného vlaku vyhrávaly civilní kapely národní hymnu a různé pěkné staré vojenské pochody. „Hoch Habsburg, Prinz Eugenmarsch, Deutschmeistermarsch“ a mnoho dalších, ještě dnes známých. A když se tak přehrabuji v albu minulosti, docela často se mi vybavují vzpomínky, jako by se přihodily včera.
Vidím ještě ovace obyvatelstva a množství květin, které vhazovalo za rukujícími muži a mladými hochy do vlakových kupé. Na nástupišti stály stovky žen a dívek s hořkými, těžkými pocity a tísní v srdci, plačící při loučení s muži a ženichy. „Kdo ví, zda se opět shledáme?“ zaznívalo dosti často z oken odjíždějícího vlaku.
Na všech stanicích, jimiž parní oř projížděl, totéž divadlo. Mezi rukujícími se brzy sešli staří známí a je i veselo, když vlak zastaví ve větší stanici. Kořalka rozehřála leckterou mysl; nejlépe je to znát na často hodně rozladěných písních, které se za doprovodu harmonik ne a ne rýmovat.
U potoků přes vodní toky a jiné železniční přejezdy stály již hlídky, které připomínají válku. Čím dále pokračujeme na východ, tím je na nádražích větší nával. V pozdních odpoledních hodinách 2. srpna vlak vjel do staré pevnosti Krakov.

Dne 23. srpna prodělal Schoss křest ohněm jako příslušník 12. dělostřelecké brigády na bojišti v prostoru Krassnik – Annopol. O den později viděl na vlastní oči výsledky této nelítostné řeže. Dojem to byl tak ohromující, že i po létech si vybavoval strašlivé detaily.

24. srpna 1914

Plukovní štáb pochoduje směrem na Annopol. Podél cesty se nabízejí příšerné pohledy: nafouklí, voskově bílí Rusové leží na strniskách a polích. Tu jeden sedí v příkopu s puškou ještě přilícenou – ale jeho duše je již jinde, v lepší věčnosti. Šrapnel mu utrhl kus lebky a na jeho mozku sedí nespočet much a hoduje. Jedu na koni vzhůru po prudkém úbočí. Za malým borovým lesíkem leží ruské pozice.
Naši vojáci se snad také zakopávají, ale vidět jsou jen tak veliké díry, kdy je dostatek místa pouze pro jednoho muže. Ovšem v mobilní válce by to bylo zbytečné plýtvání časem, kdyby se budovaly velkolepé zákopy.
Již z dálky je vidět velmi mnoho ruských pušek s bajonetem zapíchnutým v zemi a dlouhé řady těchto zbraní bez řemenů tvoří celé ploty. Naproti nám přicházejí s obvazy lehce zranění 56. pěšího pluku, jimž se dostalo první pomoci. Utrápené postavy ještě namáhavě vlečou těžkou výzbroj a pušky. Stále dále a mezi jinými mrtvými nalézám ležet na poli fešného blonďatého četaře 20. pěšího pluku. Jeho pravá ruka spočívá pod obličejem, jako kdyby spal. Lehce zvedám jeho hlavu, kaluž krve pokryla paži. Uprostřed čela má malou dírku, z níž vytékala a rychle zasychala krev. Jeho obličej je žlutý jako včelí vosk. Zemřít musel téměř bezbolestně, neboť jeho výraz obličeje neprozrazoval ani nejmenší zápas se smrtí. Na rozdíl od nějakého pěšáka, ležícího opodál, který musel na válečném poli těžce bojovat se smrtí. Jeho ruce, hluboce křečovitě stažené, jak vyrývaly celé díry, jsou ještě ponořeny v blátě a jeho šat se podobá rozervanému zablácenému hadru. Ubožáku, pomyslím si, jak nesmírně těžká musela být tvá bolest, když tě zasáhla nešťastná střela. Jeho obličej je zohaven k nepoznání hlínou, která za toho vedra přischla.
Sotva sto kroků další hrůzný obraz: písková jáma o velikosti 20 metrů v průměru, před ní malé nakupení písku, které mělo v případě potřeby poskytnout ochranu pozorovateli. Uvnitř malý stolek na dřevěných kůlech cca 40 cm vysoký, na něm speciálka z rakouského Vojenského zeměpisného institutu ve Vídni odpovídající terénu. Na zemi leží obr – ruský vyšší důstojník s nádherným plnovousem, s otevřeným hrudníkem a těžkým průstřelem břicha; nad ním zabitý mladý důstojník s obvazem přes čelo. Jeho ruce drží křečovitě vousy toho staršího. Vedle nich odpočívá v písku několik mrtvých ruských vojáků, zdánlivě bez hodností. Kolem leží množství nábojů, které jim zřejmě způsobily smrt. Těsně za jámou protéká odvodňovací příkop asi jeden až jeden a půl metru široký hraničící s loukou; leží v něm celá telefonní ústředna, koně a muži přes sebe. Koně jsou ohromně nadmutí, roj much bzučí nad jejich mršinami. Snad se dá s jistotou říci, že zde nalezl smrt štáb.
Třicet kroků dále stojí těsně vedle sebe dva ruské kulomety, které ztratily své velitele. Jeden leží na okraji příkopu, nakloněn stranou, druhý ohnutý přes kulomet jakoby spal ve vedru na jeho hlavni. Jeho čepice sedí nakřivo, chlapecky na studené hlavě.
Jímá mě hrůza, když se podobné obrazy stále opakují. Mnohdy leží vedle hrdinů nepřeberné množství roztroušených dopisů, lístků, které podněcují myšlenku, že zde již zapracovaly nečisté ruce. Tento obraz jsem viděl tak často a musím stále znovu zdůrazňovat, že je zcela pod důstojnost řádného vojáka oloupit mrtvého přítele či nepřítele, sotva tento zavřel oči navždy. V pozdějších letech se o těchto činech přece jen mezi lidmi mluvilo častěji, ale každý se měl na pozoru někoho udat. Mnohý kamarád, který toto možná také prožil, nechtěl o tom ze zvláštních ohledů mluvit, jen tu a tam pošeptal něco dobrému příteli do ucha a divil se, proč se tomu nebo onomu po několika letech po válce daří tak dobře.

Na jaře 1915 se účastnil mohutné ofenzívy v Karpatech, která měla předejít ruskému vpádu do uherské nížiny. Německé velení ve spolupráci se šéfem c. a k. generálního štábu Franzem Conradem von Hötzendorf zahájilo společný úder do gorlicko-tarnówského prostoru. Na hlavním směru útočila německá 11. armáda gen. Mackensena posílená rakousko-uherskou 12. pěší divizí, v jejímž rámci bylo nasazeno i dělostřelectvo, a 21. střeleckou divizí pod velením českého podmaršálka Aloise Podhajského. Jednotky, na jejímž úseku bojoval i A. Schoss, prorazily ruskou obranu na výšinách Pustki, prolomily ruskou frontu a donutily Rusy k ústupu. Alfred M. Schoss zde byl vyznamenán stříbrnou medailí Za statečnost II. třídy, což bylo velice ceněné vyznamenání. Zvláště tato operace se mu vryla hluboce do paměti, oživovala některá bojová přátelství a stala se inspirací pro budoucí literární zpracování. Bojovému střetnutí ve dnech 1. – 5. května 1915 totiž předcházely Velikonoce, hlavní křesťanské svátky pravoslavných Rusů i katolíků na druhé straně bojiště.

Bystra, 3. dubna 1915, Bílá sobota

Nepřátelské dělostřelectvo střílelo přes den proti kótě 429 ze směru od městečka Glinik- Mariampolski, dále střílela jedna baterie ze směru Sokol do údolí řeky Ropa a severovýchodně od kóty 357. Tyto nepřátelské baterie se ihned dostaly pod dělostřeleckou palbu.
Dnes Bílá sobota. Nastalo pěkné velikonoční počasí. Před naším domem právě kvetou fialky; pod suchým listím vystrkuje svou skromnou hlavičku sasanka, kolem potůčků se to zelená a pučí na všech větvích. … Já mířím k dělostřelecké baterii 4/1 a vyhledávám staré známé, abychom si zavzpomínali na domov. U baterie je veselo. Kanonýři hrají u děla karty, neboť nevědí, co podniknout s penězi a časem. Jiná parta se věnuje zpěvu a hře na harmoniku, jiní spí u děla a budou včas probuzeni na prvním místě sedícím mířičem, když pošlou protivníkovi „pěkné pozdravení“. Tak má každý voják své místečko. Většinou se ale hrají karty a v žádném tažení nechybí tak známá „modlitební knížka“, jak ji dělostřelci nazývají. Často naslouchám jejich rozhovorům a často zjišťuji, že dobrá katolická víra se pomalu vytrácí. Ale když nepřítel posílá své granáty, když jejich ocelové střepiny létají kolem, když nepřerušované tikání velikých hodin smrti tam vepředu nechce skončit, mnohý muž si uvědomoval, že uvnitř cítí něco, co nejde zapudit. Je to víra v Pánaboha, ten veliký skvost, který mu milá matka vkládala jako dítěti do srdce, kde pevně zakořenila a nasadila plody. … Většina našich vojáků, které jsem znal, byli dosti přísně věřícími lidmi, zvláště Poláci byli všichni dobří křesťané. Každý měl kolem krku svůj škapulíř, který mu tam pověsila jeho choť nebo matka, když táhl do války. Mnohé jsem viděl při veřejné modlitbě, naskytla-li se příležitost. Leckterý infanterista klečel u podstavce sochy a prosil milého boha o přímluvu v těžké hodině.

Nadporučík zál. O. W. líčí zážitek o Bílé sobotě na frontě před Gorlicí, který je tak zvláštní, že stojí za zaznamenání pro budoucnost.
*
V předvečer Bílé soboty 3. dubna 1915 jsme zase v melancholické náladě zaujali pozice v zákopech a nepřetržitá palba až do čtvrté hodiny ranní nám nedala spát. Přes den byl naprostý klid, až na několik výstřelů z děl, zřejmě ze cvičných důvodů.
K večeru jsme náhle z ruských zákopů uslyšeli vícehlasný velebný nádherný zpěv, tisíci Rusy zpívaný, stále sílící burácel nocí a v našich drsných vojenských duších vzbuzoval netušené pocity. Do zpěvu se vmísily hlasy zvonů kostela ve vsi Mszanka a oznamovaly nám: „Kristus vstal z mrtvých.“ Zachvátila nás nábožná nálada, při níž jsme vzpomínali na vzdálený domov a i naše mužstvo pohnuto hledělo strnule do hvězdnaté noci protkané nádhernými tóny nebo se sepjatýma rukama společně zpívalo mariánskou píseň. Zpěv mnoha tisíců přátel i nepřátel tak sílil, nesl se ke hvězdné obloze s prosbami a nářky jedné nešťastné, trýzněné generace.
Brzy však byla atmosféra narušena bezohlednými lidmi, střelbou, hlavně hromadnou palbou ze stanovišť sousedního pěšího pluku č. 20; bylo slyšet zpustlé zpěvy a nakonec došlo na pravidelnou střelbu. Vystřelené světlice stoupaly vzhůru a osvětlovaly jako ve dne a strašidelně území nikoho mezi pozicemi, které leželo před námi v hlubokém osamocení. Přidalo se i dělostřelectvo obou stran. V přestávkách palby byly slyšet stále zvony. Přestřelka trvala až do rána 4. dubna na Pondělí velikonoční.
Velikonoční neděle nám přinesla skvostný jarní den, dosud nezaznamenaný. Slunce hřálo natolik, že všichni stáli na okraji zákopů, nebo se sedělo před bunkry, aby vychutnávali nádherný den. Ze svěže zeleného pole mezi zákopy vzlétali trylkující skřivani. Na samotné frontě panovalo sváteční ticho. Díval jsem se přes předprseň do předpolí. Kam až oko dohlédne, ani náznak nějakého lidského života, žádná střelba z pušky; smrt ve své práci vraždění lidí ustala. Ani potuchy, že zde na malém prostoru stojí tisíce vojáků. Bylo takové ticho jako ve vzdáleném blaženém míru. Ve třpytu ranního slunce ležel před námi opevněný les u Moszczenice, vpravo vrch cihlářské pece, na něj se napojoval hřbitovní vrch kóty 357 nazvaný „Baumhöhe“ u Gorlice.
Hned po svítání se u polní hlídky pěšího pluku č. 56 objevil ruský důstojník a žádal o tří až čtyřdenní příměří, aby mohli pohřbít mrtvé a oslavit velikonoce. Tento parlamentář, a to bez plné moci, byl zahnán zpět. Později se k pěšímu pluku č. 100 blížily dvě ruské polní hlídky. Ruský šikovatel na naše zavolal: „Můžete teď klidně pohřbít vaše mrtvé, my to uděláme také a nebudeme střílet.“ Ruská patrola upozornila na tabuli, na níž bylo polsky napsáno „Radostné velikonoce vám přeje carský ruský pěší pluk č. 244“. Když jsme se i my dozvěděli, že 23. pěší brigáda (generálmajor V. Metz) uzavřela krátkodobé příměří pro pohřbení padlých, ležících u zákopů, tak se částečně potvrdila domněnka, o níž se mluvilo již v noci.
Přibližně kolem 9. hodiny dopoledne o velikonočním pondělí se náhle objevily z ruských pozic tři osoby, mířily nám v rojnici, gestikulovaly, mávaly čepicemi a šátky, aby ukázaly, že nejsou ozbrojeny. Mávaly a naznačovaly, aby se jim šlo naproti. Tři dobrovolníci z našich na můj rozkaz vyšli ze zákopu a potkali Rusy asi uprostřed předpolí, kde se objímali a líbali. Po krátkém hovoru se obě skupiny oddělily a naši hlásili, že protivníci prosili o příměří, aby pohřbili mrtvé. Po doručení hlášení vyššímu velitelství byla dohoda uzavřena a sjednáno příměří do šesté hodiny večerní.
Mimo stráže vystoupili jsme z krytu, beze zbraní, v ruce jen rýč. Jeden voják vyšel s bílým prostěradlem upevněným na tyči cca 50 kroků před kryt a zabodl provizorní prapor do země. Totéž se událo u Rusů a všichni sestupovali z úkrytů dolů a přes ostnatý drát se prodírali do předpolí. Z obou stanovišť vycházeli vojáci, viděl jsem však jen ruské osoby mužstva, co opakovaně vojensky zdravily a volaly „Kristus vstal z mrtvých!“
Naše setkání bylo přívětivé a obě skupiny se vydaly pohřbít mrtvé z předpolí. Leželi okolo v rozkladu nafouklí jedovatými plyny. Zvláště na zuhelnatěné tělesné pozůstatky u shořelého domku před pravým křídlem 12. roty pěšího pluku 57 byl strašný pohled. Byl to nejpříšernější pobyt na stanovišti, zvláště za měsíčních nocí, kdy mračna vrhají střídavé stíny a mrtvoly ožívaly a nabývaly podoby coby přeludy smyslů.
Často pracovali na jednom hrobě přítel i nepřítel, vyměňovali si maličkosti a potřásali si spolu rukama. Na pozicích se všude slunili vojáci. Oči vychutnávaly krásy začínajícího jara a plíce se občerstvovaly lehkým jarním vzduchem. Každý se radoval, že se mohl vzdálit z úzkých zákopů.  Vše povzbuzovalo k idyle dne „vytvořeného bohem k lepšímu, než se bíti“.
I já jsem s mým velitelem šel velký kus do předpolí, abych řídil práci. Podle odznaků na ruských uniformách jsem viděl, jací nepřátelští bojovníci proti nám stáli. Protože jsem mohl určit i hodně ruských vojáků s různými čísly na výložkách, bylo mi řečeno, že se jedná o přidělené zbytky sibiřského pluku rozdrceného „Germány“ na Bzuře. Náhle ke mně přistoupil ruský šikovatel, pozdravil a předal velikonoční pozdrav ruských důstojníků a plechovku s cigaretami, salámem, kandovaným ovocem a bábovkovými řezy. Byl jsem ohromen, předal dary jednomu pěšákovi a na dopisní papír napsal německy „Statečným ruským důstojníkům opětujeme srdečné přátelské velikonoční pozdravy“. Praporčík mé roty to na druhou stranu dopisu přeložil do polštiny a s láhví koňaku, kterou na rozkaz přinesl ordonanc z mého krytu, toto předal ruskému šikovateli, který velikonoční dar s potěšením přijal.
Krátce nato se objevila skupina ruských důstojníků, kapitán, nadporučík a praporčík. Jeden z důstojníků mluvil lámanou němčinou, jeho prsa zdobila četná vyznamenání; zúčastnil se již třetí války. Bavili jsme se delší dobu a rozloučili se s přáním všeho dobrého. Při loučení protivníci rytířsky prohlásili, že nechtějí střílet ani ve dnech příštích.
V šest hodin večer příměří skončilo; bílé prapory se stáhly a zase nastoupilo nepřátelství. Ale vše zůstalo v klidu.
O velikonočním pondělí 5. dubna jsme byli vystřídáni. Z rezervy obětované pití, dobová žoldácká zábava a „salónní kapela“ roty se postaraly o dobrou náladu až do hluboké noci. Příjemné chvíle vyvážily vzpomínku na dny útrap a špíny. Bylo to možné samozřejmě jen v zákopovém boji. Dá se však říci, že bez vystřídání by život v zákopech byl nesnesitelný.
*

„Ježíš vstal z mrtvých.“
Jaro v celé oblasti kolem města Gorlice, kde probíhaly těžké boje. Kopcovitý terén poskytuje velmi dobrý pohled na nepřátelské pozice, které z našeho o něco výše položeného postavení se dají dobře přehlédnout.
Z Karpat k nám fouká studený vítr; jarní fén taví sníh na horách a někdy sem shora přijde i dosti studený vzduch. V namodralém oparu leží Gorlice, sotva 3 km před námi. Malé město na řece Ropa prožilo mnoho zlého, některému příteli i nepříteli poskytlo přístřeší na věčné časy, neboť tam odpočívají tisíce statečných bojovníků. Každý pahorek kolem Gorlice je nasáklý krví, krví udatných, tvrdých vojáků, sklizeň neúprosné smrti. A dnes o velikonoční neděli je kolem města klid, který se od podzimu 1914 vytratil, téměř nezvyklý. Po tak dlouhou dobu svištěly denně stovky střel z děl sem a tam, vzduch se stále chvěl hučením a pískotem. Má skutečně dojít k míru? Mají tyto velikonoce opravdu přinést změnu? Téměř nikdo nemůže uvěřit, neboť síla nepřítele není ještě zlomena. Rozhodnutí nepadlo. Kolik statných bojovníků ještě vydechne duši, než se tento zápas rozhodne?
Posedává se na krytech, z jedné strany starost, bez opravdové radosti z vesny. V srdcích vojáků se hluboká touha po domově sváří s nemilosrdným osudem. Tento los je často nesnesitelný a krutý. Mučivě to hlodá na těle i duši každého jednotlivce a stejně jako dravec, který svou oběť trhá na kusy, se ostré drápy bolestně zabodávají do masa našich statných vojáků v „polní šedi“. Mnoho dopisů bude dnes odesláno do vlasti. Kolik hořkých zklamání je obsaženo v řádcích, jež budou dnes o velikonočních svátcích věnovány domovu. Z dálky je slyšet zvuk zvonů nějakého kostela; všude vládně sváteční nálada, jež zaplaší krutosti trýznivé války. Ale jak dlouho potrvá tolik pochybný klid?
3. baterie polního dělostřeleckého pluku č. 1 hlásí, že v Szyari na silnici stojí Rusové a Rakušané s civilisty, mezi nimi mnoho žen, a baví se. Ženy mají koše s vejci a různými dobrotami, které vojáci – přítel i nepřítel – přijímají. Je slyšet hru na harmoniku, mezi pozicemi vidět tančící páry, slyšet hluk i smích a vůbec všelijaký shon. Dochází k řádnému bratření, zatímco na vnějším levém křídle je zajato 33 Rusů, kteří budou k večeru na statku Bystra u našeho velitelství vyslýcháni. Radují se, že pro ně válka skončila. Je však jejich radost pravá?
Nastal večer. Je šest hodin a ve všech telefonech to bzučí novými rozkazy a nevěrohodnými zprávami. Mluví se o lsti protivníka, očekávají se noční přepady a nařizuje se nejvyšší bdělost v předních liniích pěchoty. Byly postaveny zesílené hlídky a naslouchači; to, že si ruští a rakouští důstojníci podali ruce, nahoře pobuřovalo. I zde se zase zjevně neprosadila vůle národa. Jisté je, že ruský voják je unavený dále bojovat. Což nebyly snad tyto velikonoce příznivé k snadnému uzavření míru?

Bystra, 5. dubna 1915, Neděle velikonoční

Ujednané podmínky mezi mužstvem z obou stran vzájemně nestřílet a velikonoce slavit v duchu křesťanské lásky byly dodrženy. Žádný výstřel nenarušuje svatý klid, který vstoupil do našich pozic. Nařízeno je ostré sledování z dělostřeleckých pozorovatelen.
Sedím u npor. Büttinghauseho na pozorovatelně baterie 6 a dalekohledem vidím spolu stát skupinu Rakušanů a Rusů na silnici před Mszankou. Naproti je vidět mužstvo ležící na slunci na předprsni zákopů, hrají karty nebo si povídají, snad zážitky minulých dnů.  Vyšší polní velitelství náhle znervóznělo a v pět hodin večer jsem telefonem slyšel velitele dělostřelecké brigády gen. Rozwadowského žalostně nadávat: „To přece není možné, vojáci tam vepředu konají již mírové konference, všichni ti patří před vojenský soud; Lagen schiessen.“ Plukovník Riedel přikázal npor. Pohlovi, veliteli 6. baterie: „Pane nadporučíku Pohle, vystřelte prosím, souřadnice /…/ a to hned.“ Vzdálenost mezi zákopy. Jako varování, že nežijeme v míru. Poblíž zákopů se zapráší, Rusové i Rakušané mizí na své pozice. Ale k dalšímu výstřelu nedojde, neboť Rusové palbu neopětují.
Zbytek dne probíhá v klidu; ze zákopů zní na ruské straně hra na harmoniku a pobožné zpěvy. Zrovna zde bych chtěl zmínit, že Rus je zajisté rytířský bojovník. Špinavé činy, pokud je nám v naší válečné oblasti známo, použil zřídka. Zcela bezpochybné, drsné válčení na obou stranách nebylo nikdy.
Před naší malou prkennou boudou zpívá na vršku smrku drozd svou večerní píseň. Čermáček (rehek) poskakuje na staré doškové střeše, prohlíží každé stéblo trávy, zobne tu a onde malý hmyz, radostně cvrliká a píská do jarního večera.

Během válečné služby na ruské frontě byl A. M. Schoss dvakrát raněn: v roce 1916 utrpěl průstřel stehna a později zlomeninu klíční kosti a žeber po pádu z koně do zákopu. Stal se štábním kresličem a koncem roku 1917 nastoupil na Vojenský zeměpisný institut při Ministerstvu války ve Vídni. Po jeho absolvování a krátké dovolené se vrátil k dělostřelectvu. Čekala ho cesta za svou jednotkou na italskou frontu, kde se ještě zuřivě bojovalo na Piavě. To již byl nositelem i bronzové medaile Za statečnost a Stříbrného záslužného kříže s válečnou dekorací. Autor v knize sice zpětně zaznamenal politický rozpad habsburské monarchie, ale v době, kdy ze zemí Koruny české vznikla 28. října 1918 Československá republika, se nacházel stále na bojišti.

Válka pro něj skončila 4. 11. 1918 u italského městačka Nogareta, kdy padl do italského zajetí. Z něj byl propuštěn až 25. 11. 1919. Po návratu do vlasti získal již ve funkci lesníka vlastní revír v Železné u Vrbna pod Pradědem, od roku 1932 pak sloužil v Javorníku v nejvyšší hodnosti nadlesního (jmenování 1940) na lesní správě komorního ředitelství velkostatku vratislavského arcibiskupství. Nebyl členem žádné politické strany, nevykonával službu v čs. armádě. Na komorním ředitelství se mj. věnoval kartografii, tvorbě lesnických map. Oženil se s Emilií Kaluschovou (nar. 7. 6. 1890 v Bílovci), manželství zůstalo bezdětné.
Alfred Michael Schoss byl mnohostrannou osobností. Svůj zájem o lovectví a život v lese prokazoval populárně-naučnými i literárními články publikovanými na stránkách četných periodik a přednáškami pro rozhlas v Ostravě a Vratislavi. Byl například velkým zastáncem chovu kamzíků v Jeseníkách. K jeho koníčkům patřilo fotografování, zachovala se řada místopisných a žánrových fotografií, též osob mu pracovně blízkých a událostí ze života v Javorníku. Stýkal se s výraznými kulturními osobnostmi svého regionu, např. s hercem Rudolfem Rittnerem a regionální spisovatelkou a učitelkou Louise Schittenhelmovou.
Sám si však nejvíce cenil své malířské tvorby, kterou lze dnes zhodnotit jako insitní umění. Namaloval na 80 olejomaleb, které skončily jak u jeho osobních přátel, v zámeckém muzeu na Jánském Vrchu, ale zejména jeho oblíbený námět zámek Jánský Vrch coby suvenýr či upomínka na pobyt se nalézal u řady majitelů od Drážďan po Budapešť.
A. Schoss nebyl politicky organizován, jen od roku 1933 byl členem spolku sdružujícího hospodářské úřednictvo, ale společensky se výrazně angažoval v javornickém střeleckém spolku. Stal se i králem střelců a podle tradice namaloval pro další krále střelců jejich terče s motivy divadla v Beyreuthu, letní olympiády v Berlíně 1936, obligátního pohledu na Javorník se zámkem či motivu „Grossdeutschland mit dem Führer“. V roce 1936 založil v Javorníku Německý spolek frontových bojovníků, pozdější NS Reichskriegerbund Kyffhaüser, a byl jeho jednatelem.
Připojení Sudet k Říši totiž jako válečný veterán přivítal, pociťoval to jako satisfakci za léta, kdy ideologie československého státu upřednostňovala legionáře. Co se skutečně skrývá za nacistickou propagandou, jako většina jeho spolubojovníků neprohlédl, ale vůči místním nositelům nacistické ideologie se rozhodně nechoval podlézavě s touhou po kariéře, dával jim najevo, že patří k elitě. Mezi svými soukmenovci nebyl tedy oblíben, jak plyne z jeho stranického hodnocení. Do SdP vstoupil 20. března 1938 a do NSDAP byl převeden k 1. 12. 1938. Ale nezúčastnil se žádných iredentistických akcí proti Československé republice, nevykonával žádné stranické funkce, jako řadový člen jen platil členské příspěvky a odebíral stranický tisk.
Po porážce Německa ve 2. světové válce byl nejprve internován v javornickém lágru, ale časem se mohl vrátit jako odborník zpět na ředitelství lesů, zůstal mu zachován i služební byt. Dne 31. července 1946 byl odsunut do Německa. Zemřel 8. 4. 1965 v Ansbachu/Mfr.
V osobě Alfréda M. Schosse a jeho pozůstalosti máme doklad o nečernobílém pohledu na události, které vyvolalo válečné střetnutí před sto lety.*

FOTOPŘÍLOHY:
obr. 1: A. M. Schoss na frontě, 1916
obr. 2: Postavení 2. baterie u Bielawince, 1916
obr. 3: Velikonoční pozdrav ruských důstojníků, 1915
obr. 4: Moždíř „Die dicke Thilde“ ráže 30,5 na italské frontě

* SOkA Jeseník, osobní fond Schoss Alfred Michael, inv. č. 37 – fotoalbum obsahuje fotografie č. 1-405. Album si lze prohlédnout na webových stránkách www.archives.cz v sekci digitální archiv.

Mgr. Květoslav Growka, Státní okresní archiv Jeseník