Povídání našeho člena o gardě v Šumperském a jesenickém deníku :-)
Javorník – Málokomu se ve svém životě poštěstí být bojovníkem z éry gotiky, zároveň rakouským dělostřelcem z dob napoleonských válek i členem Stráže obrany státu z konce 30. let 20. století. Martin Lomáz ve svých šestatřiceti letech byl vším. Je totiž členem Javornické dělostřelecké gardy.
Martin Lomáz patří do spolku příznivců vojenské historie od jeho založení v roce 2006. Do nynějška prošly gardou desítky lidí. V současnosti je schopno se do uniforem obléct dvacet z nich.
„Chodil jsem s kluky na fotbálek, s jedním ze členů gardy jsem dělal na zámku na civilce. Slovo dalo slovo a chytlo mě to. Je to aktivita, kdy člověk poznává lidi nejen po České republice, ale v celé Evropě," objasňuje Lomáz, jak se k javornické gardě dostal.
Být aktivním dělostřelcem zabere hodně času. Na nejrůznější akce členové gardy v sezoně vyráží každých čtrnáct dní. Díky svému koníčku se na druhou stranu dostanou do celé Evropy. Podívali se do Francie, Itálie, Rakouska či Německa. Nejhezčí akce jsou podle Lomáze v Polsku.
„Ono potěší, když přijdete na poslední chvíli na nějakou pevnost a podle rozpisů je už dávnou po večeři. A oni přijdou a zeptají se: Jste z Javorníku? Pojďte, máme tu pro vás něco odložené. A odkryjí gril, kde je masa a dobrého jídla jak pro regiment," popisuje své zkušenosti šestatřicetiletý Javorničan.
Ve městě byl i s dalšími členy gardy naposledy k vidění na konci července v uniformách rakouského dělostřelectva. Javorničtí ale nezapomínají ani na pohnutou dobu z konce 30. let minulého století. V regionu se tehdy několikrát střetli příslušníci Stráže obrany státu či finanční stráže se skupinami henleinovců. Po bojích zůstávali i mrtví.
„Děda od našeho velitele byl financ ve Vilémovicích. Takže k tomuto období máme hodně blízko. Tato historie nás zajímá, byť je zapomenutá, protože byl odsun a zpřetrhaly se vazby. Starousedlíci jsou, ale je jich maličko," objasňuje Lomáz.
Přesto se občas v hospodách na Javornicku objeví dnes už spíše úsměvné situace. „Někdo řekne: Mého dědu tam a tam střelili. A druhý u stolu říká: Však já vím, to byl můj děda, kdo střílel," vzpomíná Lomáz.
Když se věnuje vojenské historii, chtěl být Martin Lomáz vojákem už jako malý kluk? „Nevím, asi ano. Jako malí jsme lítali s flintama, křičeli tatatata. Ale od civilkáře to asi sedí," uzavírá s úsměvem.
