Vzpomínky pana Dadáka, jak je sepsal pan Václav Adam

Dovoluji si čtenářům ročenky předat několik vzpomínek našeho čestného člena pana Viktora Dadáka, které se vztahují k atmosféře válečné celní správy vč. Finanční stráže a stráže S.O.S. Jedná se o výtah – přepis z jeho osobních vzpomínek. K vyprávění těchto vzpomínek ho inspiroval kdysi článek v časopise AHOJ vztahující se k odsunu „sudetských Němců“.

„Jsem ročník 1909. Vystudoval jsem reálné gymnázium s maturitou, dále pak jednoroční obchodní abiturientský kurs, 8 měsíců vojenskou dělostřeleckou školu pro důstojníky v záloze a následně pak cyklus celních odborných kurzů v Bautzenu a v Drážďanech i jinde. Vojenskou službu jsem vykonal v Prešově a v Jelšavě.

Od r. 1933 do r. 1974 jsem byl trvale zaměstnán jako celní úředník a to střídavě v Českém Těšíně, Vidnavě ve Slezsku a v Prostějově. Během mé celnické „kariéry“ jsem krátkodobě pracoval také na celních úřadech v Bohumíně, Šumperku i jinde. V době, kdy jsem sloužil v Českém Těšíně, kde jsem pracoval 4,5 roku jsem se oženil a získal i pěkný byt. Měl jsem velice zajímavé zaměstnání, dobré finanční podmínky a mohl jsem i sporadicky vypomáhat rodičům. Vykonal jsem příslušné odborné zkoušky, cvičil jsem v Sokole, byl jsem činný ve Spolku československých celních úředníků, zajímal jsem se o českou kopanou na Těšínsku a tak jsem se snažil i kulturně a sportovně vyžít. Pro dovršení radosti se nám narodila dcerka a tak jsme užívali plnými doušky krásy života. Tři měsíce po narození dcery jsem ale dostal dekret na přeložení do Vidnavy ve Slezsku, na místo vedoucího celnice. Ač jsem byl teprve novopečený celní adjunkt a místo bylo pro celního tajemníka s minimálně 10letou praxí, byl jsem nucen příkaz respektovat. Byl to pro mne tzv. „danajský dar“, i když se zase nedalo říct, že by těšínsko bylo klidné a bekovské, přece jsem zde něco prožil a užil. Polsko po nás nepožadovalo Olszu, ale říkali „Ostravica granica“, ale přesto byla pro mne Vidnava daleko problémovější a rovněž mne přeložení postihlo i finančně.

Ve Vidnavě jsem tedy převzal železniční i silniční celní úřad a mým zástupcem byl vrchní respicient finanční stráže. Vidnava měla tehdy asi 4.000 obyvatel a z toho jen asi 65 obyvatel bylo české národnosti. Kraj byl převážně zemědělský a dobře prosperující vč. známého a prosperujícího šamotového závodu a v pracovním obvodu jsme měli i hukovický lihovar a na náměstí asi čtyři hospody, kam ze sousedního Německa zajížděli často hosté i na kolech, zejména v neděli, kde měli možnost v některých obchodech nakupovat.

Do „Anschlussu“ bylo všechno celkem na úrovni, ale po obsazení Rakouska byla do rána polepena všechna okna plakáty NSDAP, neboť Henlein přešel rázně do útoku. Věděli jsme, že již delší dobu řady mladých mužů odjíždí do Německa na týden i dva a podrobují se zde vojenskému výcviku a domů se vrací značně unaveni. Cítili jsme nebezpečí a tak jsme i v noci zajišťovali dobrovolné pozorování. Najednou však přišel příkaz pro členy SOS (stráže obrany státu), aby zaujali předem určená palebná postavení.

V tu dobu se také zadařilo jednomu mladému dozorci finanční stráže, když konal službu u závory hraničního přechodu a prováděl důkladnou kontrolu pytlů s obilím vezeným do mlýna k semletí. V některých pytlích byly ukryty zbraně se střelivem, které byly určené pro frývaldovsko. Došlo k zatýkání a převozu k výslechu tuším až do Ostravy. Události běžely rychle dál a celý případ nemohl být rádně se všemi důsledky ukončen. Dostal jsem se tak do nepříjemné situace, neboť jsem byl mladý a zde jediný celník. Dále zde byli pouze příslušníci finanční stráže, kteří podléhali vlastnímu inspektorátu a s celním úřadem spolupracovali pouze v určitém směru.

Zodpovědnost ležela tedy zcela na mých bedrech a nebylo absolutně s kým se poradit. Mimořádné povolání na vojenské cvičení do Jelšavy bylo v ten moment určitým vysvobozením z problému. Vzal jsem tedy manželku a dcerku a odvezl je na prostějovsko k manželčiným rodičům a odjel do slovenské Jelšavy. Co se dělo ve Vidnavě jsem několik týdnů nevěděl. Asi 22. září 1938 byl v 11 hodin vyhlášen poplach a pravděpodobně i všeobecná mobilizace a tak jsem hned ve 14 hodin odjížděl s četou do předem stanoveného palebného postavení asi 5 km od maďarských hranic. Velitelem byl mladý aktivní poručík a já jsem byl prvním důstojníkem. Během pobytu v palebném postavení jsem dostal jakési neblahé zvláštní tušení a nevěděl jsem co se děje. Požádal jsem tedy velitele, aby poslal jezdce do Rimavské Seče pro poštu. Vojín dovezl poštu, kde jsem měl dopis od moji sestry se smutnou zprávou, že 22. září 1938 byl při evakuaci mého bytového zařízení zastřelen ve vlaku můj otec a moje manželka, kteří právě přijeli do Vidnavy naložit nábytek do přistaveného vagónu. Zprávou jsem byl pochopitelně šokován a velitel prohlásil, že mne ihned navrhne uvolnění ze služby, abych mohl pátrat po rodině. Mezitím jsem potkal jednoho záložního poručíka od zákopníků a ptal se, co je tam „nahoře“ nového. Říkal, že Němci se tam bouří a ve Vidnavě oběsili přednostu celnice nějakého Viktora Dadáka. Tak se ta zpráva potvrdila, neboť otec se jmenoval rovněž Viktor Dadák. Musel jsem se tedy ze Slovenska nějak dostat domů na Moravu. Sestra mi pak vyprávěla, co se dověděla od lidí jak k této tragedii došlo, což jsem se pak jaksi přesněji dověděl od finančníků, kteří leželi v té době už ve vojenské nemocnici na Hradisku v Olomouci a z jejich zpráv jsem si skládal mozaiku co se ve Vidnavě vlastně stalo.

Dne 22.9. 1938 se kolem 12. hodiny u hraničních závor soustředilo mnoho ozbrojených ordnerů kteří se dostali do sporu se dvěma vykonávajícími příslušníky Finanční stráže. Finančníkům se podařilo utéci, ale ač bylo po nich stříleno, doběhli na svá stanoviště a hlásili to svému veliteli. Velitel družstva inspektor finanční stráže Josef Novák a dozorce František Pospíšil chtěli s Němci vyjednávat, ale byli zákeřně zavražděni ve dveřích poštovního úřadu. V tu dobu bylo také zjištěno, že úseky kterými se mělo v případě nouze postupovat byly obsazeny ordnery se čtyřmi strojními puškami. Proto se vedení SOS rozhodlo použít vlaku, který stál ve stanici připraven k jízdě do Hukovic.

Když vlak vyjel z nádraží, bylo na něj stříleno, ale asi po dvou km jízdy byla trať zahrazena kameny a ze zahrad – záloh krytými zděnými ploty byla na vagóny zahájena palba. Kdo nebyl zraněn, vyskočil z vlaku na druhou stranu a utíkal polem směrem do Hukovic. Ve vagóně, kde byl můj otec, manželka, výpravčí Boháč, železničář Sýkora, dozorci finanční stráže Martínek a Schiller to bylo nejhorší. Oba finančníci silně krváceli. Moje manželka nehleděla na střelbu a snažila se jim zastavit krvácení pomocí různého oblečení. Že dostala sama zásah naštěstí jen do klobouku, zjistila až později. Zatím můj otec ležel s p. Sýkorou pod oknem, kde se kryli. Když palba na chvíli ustala, otec vstal aby se podíval, zda se naši probili. V tom však padla rána, kterou otec dostal přímo nad týl do hlavy. Asi po 20 letech mi pan Sýkora vyprávěl, že si přesně pamatuje na ten okamžik a že zahlédl kulovnici s dálkovým zaměřovačem. Otec byl pochován na zdejším hřbitově ve společném hrobě a teprve po válce bylo jeho tělo exhumováno a převezeno do Čelčic na Prostějovsku. Manželka nakonec i přes četná ranění tuto událost přežila a vrátila se k dcerce a k mamince.

Po těchto smutných vzpomínkách které se mi stále vybavují jako film bych jich část přeskočil až na konec války.

Osmého května 1945 asi po 22. hodině nám Rumuni oznámili, že je konec války a tak jsme se za velkého jásotu domnívali, že jsme svědky poslední války na světě. Byl to ale zatracený omyl. Začali se vracet vězňové z koncentračních táborů, z pracovního nasazení, ale také se začali najednou objevovat různí „jakohrdinové“, kteří honili fašisty, kolaboranty a také Němce. Teprve po vydání dekretů se poměry začaly stabilizovat a vláda pověřila celní úřady řízením při „odsunech“ Němců, stanovila postup podle kterého se odsuny budou provádět, co je povoleno vyvézt a v jakém množství.

Já už jsem se díky radě kolegy Karla Vlka z Ostravy dostal klikatou cestou na celnici do Prostějova. První odsun Němců jsme dělali spolu s olomouckými kolegy ve Štěpánově u Olomouce, potom následovaly Dvorce a okolí Rýmařova. Bylo pochopitelné, že někteří Němci měli daleko větší množství zboží než ti, kteří přišli právě z lágru a tak byli obojí spravedlivě poděleni, aby při dojezdu do Německa nevznikaly nějaké dohady a okrádání.

Později pracovali prostějovští celníci na odsunech samostatně, posíleni jen bývalými členy finanční stráže, kteří byli v tu dobu zaměstnáni u berních úřadů.

Pro odsuny Němců z Prostějovska a částečně z Kroměřížska byla vyčleněna tovární hala fy. Sigmund v Lutíně. Byl to velice vhodný a dobře vedený objekt, za který po zdravotní stránce odpovídali dva lékaři z Olomouce – německé národnosti. Po vstupu do tohoto areálu dostal každý Němec doklad a s ním pak přicházel od jedné kontroly k druhé a každý zásah jako odebrání čsl. peněz, vkladní knížky, cenné předměty, starožitnosti apod. byl řádně poznamenán. V hale byla velká místnost a těm co měli málo a nebo některé z důležitých potřeb jim chyběly, byli dodatečně vybaveni.

Snad jsme je i trochu litovali, neboť jsme poznali, že to nejsou ti praví viníci. Ti buď padli, nebo již dávno od nás utekli. Většina tehdejších celníků a finančníků měla ten názor, aby tito Němci kteří od nás odcházejí z donucení, měli aspoň trochu dobré mínění a aby později v nové vlasti na svůj život v ČSR v dobrém vzpomínali. Současně aby i přiznali, že také nám bylo z jejich strany velice ublíženo. Vždyť u nás měli větší možnosti než Němci v Říši za Hitlera. U nás měli od nepaměti školy obecné, střední, vysoké, měli také svoje divadla, profesory, lékaře, turnery a sportovce všeho druhu.

Přijměte tyto snad někdy časově neurovnané řádky jako vzpomínky pamětníka a věřím, že aspoň trochu přispějí k osvětlení neblahé válečné historie, která se v mnoha směrech dotkla i celníků, finančníků a členů stráže obrany státu zvané SOS.“

Jen pro upřesnění dodávám, že tyto vzpomínky pochází z pera p. Dadáka v době kolem r. 1998, tedy v takřka jeho 90letech. Zemřel 3. července 2003.

Vzpomínky zachytil „emeritní“ ředitel Celního úřadu v Prostějově Václav Adam