Reakce sudetských Němců na invazi

Zároveň s německou armádou přišli na obsazené území také představitelé nové civilní správy. Z bývalého politického okresu Jeseník byl vytvořen tzv. venkovský okres v čele s úřadem landráta. Po celou válku stál v jeho čele Alfred von Campe, původem z vestfálského Münsteru.¹¹⁵ Jako takové bylo Jesenicko začleněno do vládního obvodu Opava v nově zřízené říšskoněmecké župě Sudety.¹¹⁶

Zdejší obyvatelé zažívali euforii. Zpráv o jejich chování a náladách se dochovalo velmi poskromnu, ale i těch několik málo je výmluvným svědectvím radostného opojení, které zde počátkem října 1938 všeobecně zavládlo. Příkladem je Žulová: „V těchto dnech slaví Sudety své osvobození. V obci přítomní mladí lidé navršili mohutnou hromadu dřeva na Boží hoře před kostelíkem […]. Byla to kouzelná jasná úplňková noc, když jsme vystoupili na horu. Nahoře se shromáždilo sotva 20 lidí […]. Tak liduprázdné bylo ještě toto místo. Mladí lidé se mohli sotva dočkat odbíjení půlnoci a jako vítězové zapálili oheň. Brzy vzplála na všech kopcích radostná znamení, jichž jsme nakonec napočítali 14. Hluboce zasaženi významem této hodiny jsme zpívali písně ,O Deutschland hoch in Ehren‘, ,Stimmt an mit hellen hohen Klang‘ a německou státní hymnu a stáli ještě dlouho, fascinovaní čarovnou mocí plamenů a noci. Měli jsme skoro přece jeden lidský život čekajíce na tuto hodinu a cítili jsme, že nyní nastala pro náš národ a zemi nová, jiná, lepší doba. Když jsme sestoupili k městečku, byly již na obloze mraky a hledali jsme cestu ve světle lamp.“¹¹⁷ Své dojetí nad výjimečností posledních dnů zaznamenal na stránkách kroniky též učitel zdejší měšťanské školy: „Dne 17. října se opět konečně vrátila domů největší část dětí z utečeneckého tábora a bylo zahájeno vyučování slavnostní hodinou ve svátečně vyzdobené kreslírně. Nyní jsem mohl mluvit tak, jak jsem smýšlel a srovnával jsem pochmurnou minulost, současnost a budoucnost, ukazoval jsem dětem obrovské úspěchy Vůdcova státnického díla, který zachránil naši krásnou vlast před válkou a zpustošením. Z vděčných srdcí a v radostném pohnutí zní […] národní písně, které všichni společně v dřívějších dobách tajně poslouchali u rozhlasu. Pak začalo vyučování, odteď již bez pout pro učitele a žáky v duchu nacionálního socialismu, v duchu Adolfa Hitlera. Bylo toho přece jen mnoho, o čem se chtěli učitelé a žáci bavit: život a činy našeho Vůdce, naše dřívější otroctví, náš osvobozenecký boj, osvobozenecké dílo našeho Vůdce, naše vlast, NSDAP, ústava Říše a Vůdcovi muži, NSV, zimní pomoc a mnoho krásných písní, které byly dříve zapomenuty.“¹¹⁸ V podobném duchu se vedla výuka též na obecné škole v Nové Vsi: „Nyní školo, nyní můžeš být německá. Nyní můžeš dětem ve znamení této zástavy vydat pravdu, kterou jsi nikdy nemohla dát veřejně najevo. Německá mládež má být nyní vychovávána v plné vděčnosti a oddanosti Vůdci.“¹¹⁹

Nadšený pocit sudetoněmecké jednoty byl posílen nejen podporou „osvobozovacího procesu“ ze strany německé branné moci, ale významnou roli sehrála i okamžitá hmotná a sociální pomoc, jakož i rychlé odstraňování nezaměstnanosti.¹²⁰ Velký psychologický vliv měly na sudetské Němce také osobní návštěvy Adolfa Hitlera v Sudetech. Jak je patrné z kronikářských záznamů, prolétla vlna entuziasmu, živená ještě před připojením říšskoněmeckou rozhlasovou propagandou, také Jesenickem. „Dne 8. října v ½ 5 ráno vzbudil [javornické] obyvatele signál rohu, protože přišla zpráva, že mezi 8 a 9 hodinou se Vůdce při své cestě do Jeseníku zastaví krátce v Javorníku. Ordneři a obyvatelstvo nejen z Javorníku, ale i z okolí, byli včas připraveni k uvítání a očekávali ten velký okamžik. Po dvouhodinovém čekání při proměnlivém dešti a slunečním svitu vyzvěděl místní velitel [Ortskommandant] na motorce situaci osobně v Pačkově. Odtud přivezl zprávu, že je Vůdce z politických důvodů zaneprázdněn a cestu do Jeseníku nevykoná a nařídil rozpuštění špalíru, přičemž pomohl vydatný liják.“¹²¹ Velké přípravy na Hitlerovo uvítání se odehrávaly též v Žulové. Dle zápisu v kronice zdejší měšťanské školy se „dne 8. října […] rozšířila zpráva, že náš Vůdce Adolf Hitler pojede přes Žulovou. Hned jsem vyrozuměl všechny děti z okolních obcí. Dostavilo se jich jen 42. Čekali jsme plni radostných nadějí a s bušícími srdci na to velké štěstí, kterého se nám mělo dostat. Poté však přišla v 10 hodin zpráva, že Vůdce pojede jinou trasou.“¹²² Jesenický kronikář pak již jen lakonicky poznamenal: „Zítra má v Jeseníku Hitler pronést velkou řeč. V sobotu ráno se spustil velký liják. Hitler nepřijel. Potom bylo počasí zase pěkné.“¹²³ Kolem čtvrté hodiny odpolední nakonec Vůdce přece jen dorazil do Zlatých Hor. Kronikářský zápis, jenž by o této návštěvě podal autentické svědectví, se však nezachoval.¹²⁴ Dokonce i z kroniky chlapecké obecné školy ve Zlatých Horách byly příslušné stránky vyřezány.¹²⁵ Jediným dokumentem, jenž nakonec nebyl cíleně zničen, je tak zlatohorská pamětní kniha. Adolf Hitler v ní sice podepsán není, zvěčněni zde však jsou např. landrát Alfred von Campe, okresní vedoucí NSDAP Walter Jaroschek či historik a sudetoněmecký politik Josef Pfitzner, původem z nedalekých Petrovic.¹²⁶

Nejvyšším zadostiučiněním však bylo pro sudetské Němce vyznamenání Medailí na paměť 1. října 1938 (Die Medaille zur Erinnerung an den 1. October 1938). Tato tzv. „sudetská osvobozovací medaile“ byla zřízena Hitlerovým výnosem z 18. října 1938 v upomínku na odstoupení čsl. pohraničí Německu na základě Mnichovské dohody. Byla vyhotovena z bronzu a stuha nesla sudetské barvy, tj. černá–červená–černá s bílým okrajem. Medaile byla udělována především těm, kteří v Sudetech nebo na říšském území připravovali a aktivně se zasadili o „návrat sudetského území“ do Říše. Dostávali ji tedy zejména přední funkcionáři SdP, jejíž členové byli postupně včleněni do nacistické NSDAP, osoby Čechy pronásledované či vězněné, ale také lidé více či méně aktivní v týlu „osvobozovacích bojů“. Od 1. října 1938 do konce roku 1940 byla tato medaile udělena neuvěřitelným 1 162 617 osobám. Jaký podíl z nich konkrétně připadá na obyvatele Jesenicka, není známo. Alespoň dílčí představu si však můžeme udělat z reprezentativního vzorku 1409 osob, především pozdějších stranických funkcionářů a lidí aktivně činných ve stranických složkách, přidružených svazech a dalších nacistických organizacích, jejichž osobní spisy z let 1938 – 1945 se zachovaly až do dnešních dnů (pro srovnání žilo v okrese Jeseník v r. 1939 necelých 70 tisíc lidí).¹²⁷ Záznam o udělení osvobozovací medaile byl uveden u 195 osob, přičemž k aktivní účasti ve freikorpsu se jich přihlásilo jen 124. Velká část z nich byla již dříve členy negativistických politických stran (ke členství v DNP se z 1409 osob přihlásilo celkem 55, v DNSAP 213), z nichž někteří pak přestoupili přímo do SdP (ke členství v Henleinově straně se z této skupiny hlásilo 644 osob, tedy necelá polovina); řada z nich byla rovněž členy oddílů dobrovolné ochranné služby FS (ordneři).¹²⁸ Přestože je nutné brát v úvahu neúplnost dochovaného archivního materiálu, jakož i jeho jednotlivých záznamů, jsou uvedená čísla více než výmluvná. Odměna sudetoněmeckým soukmenovcům v podobě „osvobozovací medaile“ byla nejen výrazem podpory jejich boje za právo na sebeurčení, jež nakonec v intencích nacionálně socialistické ideologie vedlo k rozbití Československa. Daleko důležitější „zásluhou“ sudetských Němců byla pro Říši v kontextu mezinárodně-politické situace významná pomoc při získání čsl. pohraničního pásma s jeho téměř nedobytným obranným pevnostním systémem, který obdivoval i samotný Hitler, a to takřka bez boje.

*

Připojení Sudet k Německu na podzim 1938, onen „návrat“ sudetských Němců „domů do Říše“, byl vyústěním procesu, jenž započal již dlouho před příchodem wehrmachtu - procesu hledání optimální formy česko-německého soužití ve společném státě, které se však v průběhu doby vlivem necitlivé státní menšinové politiky, hospodářské krize 30. let a v důsledku radikalizace až šovinizace podstatné části sudetoněmeckého obyvatelstva, jevilo zcela nemožným. Připojení k sousednímu hitlerovskému Německu po vzoru Rakouska z března 1938 tak pro sudetské Němce představovalo jediné kýžené řešení jejich situace. Po počáteční euforii však přišlo vystřízlivění. „České jho“ bylo sice setřeseno a nebezpečí války zažehnáno. Záhy ale vyšel najevo rozdíl mezi nacistickou propagandou a realitou, nový režim ukázal svou pravou, agresivní tvář. Vysněná očekávání ekonomického a sociálního blahobytu, jakož i rovnoprávného postavení s říšskými Němci se nenaplnila. Projevy nesouhlasu s některými praktikami (např. s masovým zatýkáním, postupnou glajchšaltací společnosti apod.), však neznamenaly odmítnutí nacistického státu jako celku a ani později se na tomto postoji příliš nezměnilo. Velkou roli zde přitom sehrál hluboce zakořeněný pocit nehynoucí vděčnosti a trvalého závazku sudetských Němců vůči Hitlerovi jako osvoboditeli a garantovi jejich zájmů. Proklamovaný souhlas s připojením k Říši v září a říjnu 1938 také odráží výsledky voleb z počátku prosince 1938, v nichž zdrcující většina sudetoněmeckého obyvatelstva odevzdala svůj hlas Vůdci.

Ale již v září 1939 napadl Hitler Polsko a začala válka. Do uniforem se postupně oblékali a na světová bojiště nakonec odjížděli i obyvatelé Sudet. Jaká pak byla konkrétně na Jesenicku atmosféra a jaký zde byl život v průběhu válečných let, teprve bude předmětem dalšího studia. Že zde alespoň u některých zavládl pocit rozčarování, je však nasnadě. „Veškeré Henleinovy sliby o bohatství a dobré práci se nakonec obrátily v ničivou válku zabíjející naše syny“,¹²⁹ zaznamenal v kronice Horního Údolí farář Alfons Klimosch. Události roku 1938, roku „osvobození“, pak ale v myslích sudetských Němců jakoby překryla realita války, v níž naději začal postupně vytlačovat strach. Porážka nacistického Německa nakonec vyvolala obavu z odplaty a odsun Němců z Československa v letech 1945 – 1946 mýtus „osvobozovacích bojů“ nadobro vytěsnil z jejich povědomí. Jak již ale bylo řečeno v úvodu, záměrem regionálního historického bádání není otevírat staré rány, ale naopak je zacelovat otevřeností, objektivitou a porozuměním. Cílem je tedy přistoupit k událostem roku 1938 stejným způsobem, jako se tomu již stalo v případě poválečné internace a odsunu německého obyvatelstva z regionu,¹³⁰ neboť jen tak se můžeme korektně vyrovnat s naší společnou minulostí.