Vidnava

K největší srážce došlo 22. září 1938 ve Vidnavě, kam kolem poledne proniklo několik set příslušníků freikorpsu s úkolem obsadit všechny nejdůležitější budovy ve městě, především poštovní úřad. Zde se jim však postavila na odpor skupinka čsl. finanční stráže a četnictva. Při pokusu o vyjednávání s henleinovci pak byli zabiti dva příslušníci zdejší finanční stráže, velitel družstva inspektor Josef Novák, původem ze Spojil v okrese Pardubice, a dozorce František Pospíšil z Moravských Prus v okrese Vyškov. Oba zemřeli na následky průstřelu hlavy a ran po střepinách z ručního granátu – Novák v budově pošty, Pospíšil před ní.⁶³ Zároveň byly vyzrazeny a ordnery obsazeny úseky, jimiž měla družstva SOS v případě nouze ustupovat. Proto se jejich velení rozhodlo použít k evakuaci vlaku, který stál ve stanici připraven k jízdě do Hukovic. Jeho cesta však předčasně skončila vykolejením a přestřelkou u obecné školy ve Velké Kraši. Při ní byl přímo ve voze zabit Viktor Dadák st., otec celního inspektora ve Vidnavě, jenž své snaše přijel pomoci s evakuací. Poblíž školy byl pak ve rvačce zastřelen zdejší kameník Ferdinand Vietz, původem ze Staré Červené Vody.⁶⁴

Jak k těmto incidentům došlo, popisují vedle několika již publikovaných výpovědí českých pamětníků⁶⁵ také dva dobové archivní prameny - kronika města Vidnavy a kronika zdejší obecné školy, které zatím nebyly zcela využity. Ve svých výpovědích jsou sice poněkud rozdílné a vykazují jisté nepřesnosti. Překvapují však svou otevřeností a detaily, svědčícími o jejich autentičnosti.⁶⁶

Městská kronika, jejíž zápisy pro rok 1938 vznikly podle deníku organizátora a velitele freikorpsu ve Vidnavě majora v. v. Franze Thena, popisuje celou událost ve městě takto: „Přestože v těchto napjatých dnech nebyla pozorována žádná změna, došlo 22. 9. kolem jedné hodiny odpolední [v důsledku] provokativního chování jednoho českého příslušníka finanční stráže k výboji naakumulovaného vzteku a hněvu proti našim utlačovatelům. U pověstných betonových prahů, které naproti bývalého gymnázia uzavíraly cestu do Schubertovy Kraše, stáli v uvedený čas na této straně spuštěné železné závory dva čeští financi. Z druhé strany se pak na německé půdě shromáždili ve velkém počtu naši pohraniční strážci [Grenzschützler], resp. dobrovolníci [Freischärler, tj. freikorps], kteří se chystali vniknout do našeho města. Jeden financ jim v tom ale hodlal zabránit tím, že chtěl do hustého zástupu lidí vhodit ruční granát. Naštěstí mu v tom ale bylo zabráněno, neboť jej tovární předák Adolf Hauke v okamžiku přemohl, odzbrojil a usměrnil pažbou jeho vlastní pušky. Bohužel se mu však podařilo ve vzniklém zmatku uniknout, druhý se pak stal obětí podnícených vášní. Nyní byl dán signál k odvetě. Dobrovolníci byli vyburcováni a vnikli do přízemních prostor pošty a do dvora městského činžovního domu, aby obsadili poštovní a telegrafní úřad. Čeští financi spěchali na pomoc obleženým poštovním úředníkům a vhodili z kancelářských místností do dvora dva ruční granáty, které si ve spojení se střelbou z pušek vyžádaly čtyři oběti: dva čeští financi zemřeli, dva příslušníci Sudetoněmectva, a sice řidič automobilu Alfréd Vietz a klempířský mistr Karl Schöppel, byli zraněni. Oba posledně jmenovaní byli hned převezeni do nemocnice v Nise. Vietz zde svým strašlivým zraněním bohužel podlehl a byl zde také za velké účasti pohřben. Čeští poštovní úředníci byli zatčeni a rovněž převezeni do Nisy, pošta včetně pokladny a peněz zůstala v rukou dobrovolníků.“ ⁶⁷ A kronikář dále pokračuje: „Tato událost stála na počátku otevřeného a hrozivého nepřátelství. Současně byli zalarmováni také dobrovolníci ve Velké Kraši. Po prvním úspěchu freikorpsu, který ze Schubertovy Kraše přispěchal do města, byl naplánován další postup proti Čechům. Dobrovolníci pronikli až na náměstí a se zbraněmi připravenými k výstřelu zde zaujali postavení v císařském stromořadí, zatímco se na Nádražní ulici mezi kasárnami četnictva a někdejší hospodou proti nim postavilo na vzdálenost sotva 200 kroků asi 8 četníků rovněž připravených k palbě. Starosta města Dr. Überall k nim vyslal jednoho úředníka státní policie […], vyzval je, aby se bezpodmínečně vzdali a své zbraně odevzdali v tělocvičně. Na tento požadavek Češi reagovali tím, že jedna skupina asi 20 ozbrojených mužů prchla přes horní předměstí […] do Hahnwaldu, druhá, menší skupina usilovala o to, dostat se co nejrychleji na nádraží. Kolem 2. hodiny odpolední pak vylezli na dosud zde stojící vlak a touto cestou se snažili uniknout.“⁶⁸

Kronika německé obecné školy nabízí poněkud podrobnější vyprávění, jak byly incidenty 22. září 1938 ve Vidnavě vyprovokovány a jak probíhalo obsazení poštovního úřadu freikorpsem: „Z mužů uprchnuvších přes hranice se jich 40 zdržovalo v Schubertově Kraši, především členové FS a ti, kteří již měsíc před převratem prodělali na říšskoněmeckém území výcvik v zacházení s různými ručními zbraněmi. Většina z nich byla k útěku přinucena, neboť se blížilo jejich zatčení coby funkcionářů SdP, či se [toto zatčení] podle zpráv v říšskoněmeckém nebo československém rádiovém vysílání dalo očekávat. Nespočet dalších bylo k útěku pohnuto děsivými zprávami o ničivých úmyslech komunistů. V Schubertově Kraši byl zřízen tábor, v němž byli shromážděni muži určení k obraně Vidnavy. […] Měli zajistit tábor u sedláka Heinricha Köhlera v Schubertově Kraši a hraniční přechod u služebny finanční stráže na silnici vedoucí do Zlatých Hor. […] Jejich hlavním úkolem ale mělo být, chránit Vidnavu a její obyvatelstvo proti plenění a týrání Čechy, s nimi spolčenými komunisty a sociálními demokraty, a bylo-li by třeba, vyčistit město od těchto živlů […] 22. 9. bylo oznámeno, že v Chebu bude pořádková služba prováděna společně ordnery SdP a čsl. četníky a financi. To mohl být důvod, že ochranný sbor v Schubertově Kraši věřil, že podobná dohoda s čsl. bezpečnostními orgány by mohla být reálná také ve Vidnavě. Kolem poledne 22. 9. se u celní závory na zlatohorské cestě objevil krejčovský mistr Christ s vlajkou s hákovým křížem, kterou držel přes zavřenou závoru. Na obou stranách závory se hned shromáždili četní lidé a když šli kolem dva čeští financi, vyzvali je, aby ji otevřeli. Tito jejich přání vyhověli a dokonce přátelsky vyzvali osoby stojící na německé půdě, aby přešly na druhou stranu […] Nyní se již Gymnaziální ulicí směrem na náměstí vinul velký zástup žen, dětí a několika mužů, před nimiž byla nesena vlajka s hákovým křížem. Uprostřed cesty ale byli zastaveni dvěma příslušníky finanční stráže a vyzváni, aby se s vlajkou opět vrátili zpět. Zároveň zvedli své pušky k líci. V okamžitě vyvolané rvačce byly financům vytrhnuty zbraně a jeden z nich, Zelený, vyhrožoval vysoko zdviženým ručním granátem, což samozřejmě obyvatelstvo krajně roztrpčilo. Podařilo se zabránit Zelenému, aby granát odhodil. Oba financi byli silnými ranami tak zastrašeni, že se dali na ústup, Zelený Gymnaziální ulicí na hlavní náměstí a ten druhý ulicí Branskou [Torgasse]. Za druhým střílel krejčovský mistr Christ jedním starým revolverem, avšak netrefil se. Nyní se shromáždili všichni příslušníci finanční stráže u velitelství a uzavřeli tam cestu. Zdálo se, že české bezpečnostní orgány chtěly zasáhnout proti obyvatelstvu a ulici vyklidit. Dr. Kunerth vyzval ženy a děti, aby se odebraly do svých domovů, potom požádal statkáře [Artura] Michlera z Hukovic, rolníka Karla Göbela a městského radního Faulhabera, aby šli s ním vyjednávat k četníkům o převzetí města, resp. bezpečnostní služby. Nejdříve jednal s inspektorem finanční stráže Novákem před budovou četnické stanice. Protože tento opuštění města odmítl, měla být bezpečnostní služba vykonávána tak jako v Chebu společně ordnery SdP a četnictvem. Během vyjednávání pak později v budově pošty zastřelený financ přiložil zbraň na Dr. Kunertha. Jen s námahou byl svými představenými přiměn k tomu, aby zachoval klid. Potom se s četníky vyjednávalo v úřední místnosti a byla učiněna stejná dohoda [jako v Chebu]. Zde přítomný poštmistr Mádlo žádal, aby směl ještě provést kontrolu na poště […], protože musí dále zastávat telefonní službu. V tomto okamžiku bylo oznámeno, že poštovní úřad je již obsazen freikorpsem. Německá delegace se nyní i s poštmistrem Mádlem odebrala na poštovní úřad, aby jej převzali, a zajistili telefonní službu. Na poště, v níž se nacházeli kapitán Böse, 2 příslušníci freikorpsu, 1 český poštovní úředník a německý listonoš Hofmann, jednali Dr. Kunerth a poštmistr o výkonu telefonní služby. Když listonoš Hofmann prohlásil, že by telefonní službu mohl vést sám, bylo poštmistru naznačeno, že jej již více nebude zapotřebí, a aby se odebral domů. V tom okamžiku zarachotilo v hale a v předsíni k balíkové přepážce několik výstřelů a ručních granátů. Protože střepiny létaly až do jednací místnosti, odebrali se zde přítomní vedle, aby se ukryli. Na začátku střelby běžel jeden z členů freikorpsu s Dr. Kunerthem ke vchodu do hlavního prostoru pošty, jímž chtěl právě vstoupit příslušník finanční stráže insp. Novák. Byl usmrcen jedním výstřelem z pušky, protože měl v ruce granát. Když střelba ustala, zjistily na poště se nacházející osoby, že financ insp. Novák, který ležel napříč před vchodem […], je mrtev, jakož i financ Pospíšil, který ležel u plotu na dvoře poštovní budovy. Ale též jeden Němec, Alfred Fitz, řidič u obchodníka Bauma, ležel na dvoře těžce zraněn, zatímco druhý zraněný, klempířský mistr Karl Schöppel, mohl i přes svá zranění ještě odejít domů. Alfréd Fitz byl odnesen do zahrady německého peněžního ústavu a Dr. Krisch jej obvázal. Prof. Dr. Blokscha udělil těžce zraněnému poslední pomazání. Fitz měl roztrhánu nohu od prstů až po stehno četnými střepinami z ručního granátu, holeň byla úplně rozdrcena a tělo prokazovalo četná poranění. Když Fitz opět nabyl vědomí, ptal se, kdo je ještě zraněn. Když mu byla otázka zodpovězena, zvolal tichým hlasem s lehce zdviženou pravou rukou: „Gott sei Dank, heil Hitler!“ [Díky bohu, sláva Hitlerovi!]. Asi teprve až po hodině mohl být Fitz odvezen do nemocnice v Nise […]. Bohužel už ale nebylo záchrany. K trvalé vzpomínce na tohoto statečného mladíka po něm byla pojmenována jedna ulice. Během této doby stáli ostatní financi a četníci u budovy četnické stanice v uzavřeném šiku napříč přes ulici se zbraněmi připravenými ke střelbě. Později se ale stáhli zpět k mostu a chtěli uniknout připraveným speciálním vlakem do Hukovic.“⁶⁹

Boj o poštovní úřad ve Vidnavě zatím kryl ústup asi 30 finančníků, četníků, železničářů a civilistů vlakem z Vidnavy směrem k Hukovicím. Na trati ve Velké Kraši došlo k nejosudnějšímu střetu dne. Skupina freikorpsu vytrhala u zdejší školy koleje a cestu zatarasila bariérou z převrácených nákladních vozů a kamení, čímž byl vlak pod palbou ordnerů z okolních krytů přinucen zastavit. Posádka vlaku střelbu opětovala. Jeden z členů finanční stráže hodil po útočících granát, který však narazil na okenní rám a vybuchl přímo ve vagóně. Zodpovědět otázku bilance ztrát na životech při tomto incidentu jednoznačně nelze. Kronika města uvádí jednoho mrtvého (vrhače granátu) a 14 zraněných na české straně, z nichž pak ještě dva zemřeli později v nemocnicích v Jeseníku a Nise. Obyvatelům a členům freikorpsu z Kraše se nic nestalo.⁷⁰ Očitá svědectví českých pamětníků dokládají vedle četných zraněných smrt pouze jednoho civilisty, a sice Viktora Dadáka, jenž byl přímo v železničním vagóně zabit ranou ostřelovače do hlavy, což potvrzují také zápisy v úmrtní matrice pro Vidnavu za rok 1938.⁷¹ Ostatní poté opustili vlak a pěšky ustoupili zčásti k Žulové a směrem na Vápennou, kde se přidali k 7. hraničářskému praporu, zčásti ke stanici Hukovice, odkud pak pokračovali vlakem do Dolní Lipové a Jeseníku. Cestou se k nim připojili i čeští zaměstnanci železniční stanice a pošty v Kobylé nad Vidnavkou, kde rovněž došlo k přepadu stanice a ke střelbě, při níž byl zraněn jeden český železničář.⁷²

Velitelem čety SF, která na cestě do Hukovic útočila na ve vlaku ustupující Čechy, byl Robert Hauser, rodák ze Znojma, od r. 1923 však bytem ve Velké Kraši. Zde nejprve působil jako obecní sekretář, po r. 1938 jako radní. Z Hauserova osobního spisu je zřejmé, že byl za 1. republiky členem negativistické Německé nacionálně socialistické dělnické strany (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP), za niž v r. 1925 dokonce kandidoval do poslanecké sněmovny a v r. 1927 do obecního zastupitelstva. Do SdP vstoupil teprve v březnu 1938. Ve freikorpsu Hauser působil při „Kompanii Reinold“ jako velitel 6. čety (Zug VI). Jeho aktivitu při formování jednotek SF dokládá potvrzení npor. Artura Michlera, statkáře z Hukovic, z konce listopadu 1940. V té době již mjr. Michler uvedl, že dal 10. září 1938 Hauserovi rozkaz, aby „v obci Velká Kraš zorganizoval co největší počet skupinek dobrovolníků [Zehnerschaften], aby s nimi ve vhodném okamžiku v první linii vyhnal z vlastní domoviny české četníky, finance atd. a dále aby ozbrojenou mocí při případných bojových zápletkách podpořil příchod německých oddílů. Soukmenovec Robert Hauser tento příkaz splnil a vytvořil celkem 5 skupin, s nimiž 22. 9. 1938 u školy ve Velké Kraši násilně zastavil železniční vlak s ozbrojenými českými četníky, financi a státními policisty a střelbou zahnal Čechy na útěk, případně je vzal do zajetí.“⁷³

Ve světle faktů a historických souvislostí, které jsme zde dosud uvedli, je až zarážející popis této tragické události v publikaci o Vidnavě „Das Weidenauer Ländchen”, vydané v roce 1986 ve Spolkové republice Německo, která svým nacionalizmem s téměř padesátiletým odstupem předčí i dobové vyprávěcí prameny. Přestože kroniky města a obecné školy Vidnava nejsou prosty popisů ve stylu: „Hned poté [Češi] obsadili železniční násep a zahájili zběsilou palbu z automatických zbraní a krátkých pušek, zatímco ze strany dobrovolníků jim mohly odpovědět pouze dvě zbraně, jedna flobertka [tj. ručnice na kapsle] a jeden revolver“,⁷⁴ obě však alespoň potvrzují připravenost akcí ze září 1938 a jejich součinnost s říšskými pohraničními orgány. Totéž se nedá tvrdit o interpretaci německé Das Weidenauer Ländchen: „Když 22. září v poledne ve Vidnavě český finanční úředník hodil u poštovního úřadu ruční granát na neozbrojeného vyjednavače a tekla německá krev, vnikl freikorps roztrpčeně do Vidnavy, aby ukončil toto běsnění. [...] Zatím jel vlak z Vidnavy se všemi českými četníky a financi, případně se státními policisty [...] a na všechny osoby, které se cestou ukázaly, tito bezhlavě stříleli, aby tak kryli svůj ústup. Přitom zde byl touto bídnou střelbou na poli zraněn také jeden dvanáctiletý chlapec. Nyní vlak v plné rychlosti najel na překážku a zůstal vězet. Okamžitě se ze všech oken vagónů rozlil do nejbližšího okolí déšť kulek, také se házely ruční granáty, z nichž od jednoho vznikla ve školním plotě trhlina. Proto jsme z naší strany odpověděli střelbou jednotlivými výstřely a dosáhli tak četných zásahů. Po zuby ozbrojení četníci a financi nyní utíkali zpět od vlaku přes pole k Hukovicím, zanechavše zde všechny věci, když ještě jeden český ruční granát explodoval ve vagónu. Železniční vozy byly těžce poškozeny, naplněny zraněnými a také jedním mrtvým, jeden vagón byl roztříštěn a uvnitř samá krev. Kromě zbraní a výstroje bylo možné ukořistit také peníze z pokladny železničního úřadu ve Vidnavě a z pokladny poštovního úřadu ve Velké Kraši, [které činily] okolo 32 000 korun. Z Hukovic pak odjel jeden motorový vlak s uprchlíky k Lipové, zatímco nezranění četníci a financi, kteří zůstali, utekli do lesů. Současně bylo na místě zneškodněno mnoho komunistů a jeden z nich byl zastřelen na útěku. Freikorps obsadil ještě téhož pozdního odpoledne oblast k Žulové a držel tuto linii [za cenu] krvavých obětí až do konce, aby obce chránili před barbarskou mánií Čechů ničit.“⁷⁵

Co se dělo ve Vidnavě v době bojů mezi ustupujícími Čechy a freikorpsem u školy ve Velké Kraši, se opět můžeme dovědět z dochovaných kronik. Většina příslušníků státní policie prý zatím prchala přes farní les, zatímco se dva z nich pokusili uniknout na motorce po cestě do Hukovic. Byli ale zadrženi, „důkladně zbiti“ a odvezeni do Nisy do „válečného zajetí“.⁷⁶ Do Velké Kraše byl zatím coby vyjednavač odeslán vrchní oficiál policejní expozitury ve Vidnavě Málek, aby s Čechy dojednal podmínky jejich odchodu. Málek se na stranu freikorpsu přidal již dříve, on byl také tím, kdo Němcům vyzradil plánovaný pěší ústup jednotek SOS směrem na Habinu. Protože se však Češi mezitím z obce stáhli, byl spolu s dalšími zadrženými Čechy převezen do Nisy.⁷⁷