Žulová

V Žulové byla situace velmi napjatá. Přítomnost zvýšeného množství čsl. ozbrojených sil zde vzbuzovala nemalý rozruch již od jara 1938. Jedinečným pramenem poznání situace ve městě v oněch kritických májových a hlavně zářijových dnech je při absenci dalších archivních dokladů zápis v kronice zdejší měšťanské školy. Možná právě fakt, že se jedná o školní kroniku způsobil, že popis těchto událostí a projevů nacionalistických protičeských nálad nebyl v pozdějších letech zničen vyříznutím, tak jako tomu bylo v mnohých kronikách obecních a městských (jako např. v javornické a zlatohorské). „Od mobilizace v květnu [1938] se mezi obyvatelstvem šířil pocit nejistoty, který se z týdne na týden stupňoval. Podminování mostu do Skorošic velkým množstvím trhaviny a zákaz jeho užívání, jakož i označení mnoha úseků silnic k odstřelení, obsazení kamenných mostů zátarasy s ostnatými dráty, bráněnými letadly a hlídanými vojáky a komunisty ze severní Moravy a nakonec i příchod jedné čety vojáků s bojovým vozidlem do Vápenné, to vše ukazovalo na hrozící válečný střet. Každou noc přicházeli vojáci ke starostovi, aby za jeho asistence předávali povolávací rozkazy. Jejich návštěvy ale stále zůstávaly bez úspěchu, neboť zbraně schopní muži buď nespali doma, nebo již byli předem vyrozuměni stráží SdP [ordnery]. K zesílení tohoto pocitu přispěli svým dílem i místní Češi. České ženy se u posádky v Jeseníku zúčastnily střeleckého kurzu, údajně ,aby ve vážném případě uměly bránit svou vlast‘. Představenstvo nádraží v Žulové se pak vyjádřilo, že ,s hlavami Němců by se daly dláždit žulovské cesty‘. Toto smýšlení dávají Češi najevo také tím, že neodpovídají na žádný pozdrav [sic!]. U poštovního úřadu byl jako listonoš ustaven střelec s automatickou zbraní. Četnictvo obdrželo množství munice a automatické zbraně.“⁴⁶

Hlášení o henleinovském puči přimělo tehdejšího velitele četnického oddělení v Jeseníku škpt. Františka Baťku, aby 22. září 1938 vyslal na Javornicko oddíl šumperských četníků. Po příjezdu do Vápenné však oddíl pod vedením Václava Kořistky zastavila hlídka Stráže obrany státu (SOS), která střežila záseky na silnici, a odmítla je pustit dále. Mezitím však byla veliteli SOS Matouši Plchotovi doručena zpráva o přepadení četnické stanice v Žulové, jejíž příslušníci se mohli zachránit jen útěkem, a že právě k Žulové se od Javorníku stahuje větší skupina českých státních zaměstnanců – četníků, příslušníků finanční stráže, železničářů a poštovních zaměstnanců, z nichž někteří utíkali i s rodinami. Protože však hrozilo vážné nebezpečí, že by mohli padnout do rukou henleinovců, vojáci nakonec zátaras uvolnili. Oddíl četníků postupoval za relativního klidu dále k Žulové, jejich obrněný vůz vzbuzoval u ordnerů respekt. Městečko je přivítalo vyzdobené prapory s hákovým křížem, z oken je zdravily portréty Hitlera a Henleina. Kořistkův oddíl obsadil budovu četnické stanice a spolu s navrátivšími se zdejšími četníky a posilou jednoho družstva SOS vyslaného z Vápenné čekali na příchod uprchlíků ze severního výběžku Slezska. Teprve v pozdních odpoledních hodinách došlo do Žulové asi 50 osob. Ženy a děti hned odjely autem do Vápenné, muži již dříve odzbrojení ordnery šli dále pěšky.⁴⁷

Kronikář měšťanské školy popsal situaci v Žulové následovně: „Dne 21. září ale Žulovou opustily téměř všechny české rodiny. Většina z nich naložila do vagónů také vybavení svých bytů a odjela po železnici. O šesté hodině odpolední dorazil do Žulové oddíl vojáků s bojovým vozem z Vápenné. Na náměstí předvedl několik cvičných manévrů se zbraněmi a poté vojáci prošli všechny části města ve skupinách po dvou. Po krátké době zas odjeli do Vápenné. Nezanechali žádný zvláštní dojem, neboť se jim obyvatelstvo vysmívalo většinou coby výpravě, která by vzbudila respekt a úžas nanejvýš tak u nějakého černošského kmene v Africe. Pouze zvýšili rozhořčení místních, protože zdejší muži museli již před týdnem odevzdat všechny zbraně a munici. S největším napětím očekávalo a poslouchalo obyvatelstvo v podvečer u rozhlasových přijímačů projev Adolfa Hitlera. Hned po této řeči se mládež vyhrnula na ulice, táhla zpívajíce okolo a provolávala slávu Vůdci. Četníci, kteří jinak každé nacionální hnutí potlačovali, se pouze plížili a zůstávali nečinní. Mezitím se šily vlajky s hákovým křížem, které (z části již připravené a schované, z části vyrobené ze všech možných zbytků látky) dopoledne 22. září vlály na všech domech. Ve všeobecné radosti přišla neočekávaně zpráva o smrti, která mnohé nálady zkalila. Byl to náhlý skon všeobecně známého a oblíbeného ředitele spořitelny v Žulové Josefa Thanheisera, který v 1:46 hodin ráno zemřel na zástavu srdce.⁴⁸ Spolu s ním odešel ze světa sociálně smýšlející a jednající Němec, přítel dělníků a podporovatel měšťanské školy, bohužel ještě před vytouženým osvobozením. [...] Nyní ležel němý a chladný a nemohl se již více účastnit jásotu a očekávání, které pociťuje celé městečko. Po Vůdcově proslovu již nikdo více nevěšel hlavu. Naděje a radostná víra vešla do všech německých srdcí. To se projevilo již v 11:00 hodin dopoledne, když četnictvo pronásledovalo na skorošických polích dva muže ze Šumperka, střílelo po nich a nakonec je chytlo. Tito uprchli ze svého domova, protože nechtěli ve válce střílet na Němce. Četníci je odvedli na stanici na náměstí. Když se zpráva o tom rozšířila, přišli kameníci ze všech lomů, demonstrovali před stanicí a vyhrožovali, že do domu vhodí patrony s dynamitem. Nato byli uprchlíci propuštěni. Dělníci je zásobili potravinami a zavedli až k hranicím. Kolem oběda jel poslední vlak [...] Pak železniční doprava ustala. Vlakem měli být odvezeni také koně, zabavení zemědělcům. Sedláci je ale pochytali a ukryli. V podvečer přišel velký oddíl českých celníků, také četníci z oblastí Bílé Vody, Javorníku a Bernartic, pak také jedno nákladní auto. Zdržovali se u četnické stanice [...] Nakonec se také místní četníci stáhli ve směru na Vápennou.“⁴⁹

Četníci se v Žulové zdrželi až do večerních hodin. Do městečka se postupně stahovali ordneři z pohraničních obcí, až zcela zaplnili náměstí před četnickou stanicí. K přímé bojové akci se ale neodvážili. K útoku se chystali až za nastávající noci, jak se četníci dověděli od místních sociálních demokratů a komunistů, bez jejichž pomoci by přesile nemohli účinně vzdorovat. Protože nebylo možné městečko déle udržet, stáhli se nakonec všichni příslušníci čsl. ozbrojených sil dle rozkazu posádkového velitelství v Jeseníku do Vápenné, kde byli zařazeni do bojové skupiny hájící obrannou linii.⁵⁰ Jednu oběť si však Žulová ve večerních hodinách 22. září 1938 přece jen vyžádala. Zákeřně zabit byl Rudolf Klimeš, zemědělský pomocník na zdejším velkostatku a otec tří dětí, původem z Rudy nad Moravou. Podle poválečného svědectví jeho dcery Věrušky si pro něj přišli henleinovci až do bytu a spolu s jejím bratrem Rudolfem (17) ho odvedli na náměstí k ostatním. Stojíce v řadě pak jejího otce zastřelili.⁵¹ Podle úmrtní matriky Klimeš zemřel na průstřel srdce, když chtěl utéct ze zajetí.⁵² Je pohřben na zdejším hřbitově. Kronikář tuto tragédii popsal slovy: „Ve 22:30 [22. září] přijelo na nákladním autě 30 mužů sudetoněmeckého freikorpsu a nyní byli zatčeni všichni čeští donašeči a také komunisté. Při tom byl zastřelen jeden Čech, který chtěl po svém zatčení uprchnout. Tato práce trvala až do ranních hodin.“⁵³

Také následujícího dne se v Žulové umíralo. Při srážce příslušníků SOS s oddíly německých záškodníků byl na silnici do Skorošic zabit Rudolf Kirchner, truhlář z Maršíkova v okrese Šumperk. Dle zápisu v úmrtní matrice zemřel na průstřel hlavy.⁵⁴ Také tato událost, jakož i následující dění jsou zaznamenány v kronice zdejší měšťanské školy. „23. 9. [1938]. Brzy ráno ve 3:30 hodin se oddíl četníků střetl na skorošické cestě u staré pískovny [...] s freikorpsem. Došlo k palebnému přepadu, při němž pro národ a vlast padl člen freikorpsu Rudolf Kirchner, zasažen ručním granátem. Mezitím zaujal freikorps pozice v kamenolomu [...] na silnici k Vápenné [...] a ve směru na Černou Vodu, zatímco se čeští vojáci a komunisté uhnízdili v kamenolomech [...] a u válečného pomníku ve Vápenné a automatickými zbraněmi a střelbou z pušek rozčilovali obyvatelstvo.⁵⁵ Se zvláštní zálibou stříleli na vlajku s hákovým křížem, kterou na kříž na věži žulovského kostela upevnil pokrývač Rösner.⁵⁶ Proto velitel freikorpsu zvěrolékař Dr. Simon vydal rozkaz, aby všechno neozbrojené obyvatelstvo Žulovou okamžitě opustilo. Bylo překrásné, teplé, slunečné, bezvětrné podzimní ráno, kdy v 7:00 putoval dlouhý průvod žen, dětí, mužů a starců s dětskými kočárky, trakaři, vozíky, vozy a koly podél skorošické cesty k Javorníku. Bylo štěstí, že počasí bylo tak příznivé, neboť mnohé matky měly své ratolesti jen provizorně oblečeny a mnoho slabých lidí daleko nedošlo. [...] Bylo to bolestivé rozloučení se s vlastí, která musela být vystavena nejisté budoucnosti. Mnozí proto stáhli své vlajky s hákovými kříži a schovali je. Pouze vlajka na kostelní věži i nadále vlála v ranním slunečním svitu předpovídajíce vítězství. Obyvatelstvo Žulové nalezlo v Javorníku přijetí. Z dálky sice bylo slyšet odstřelování, které Češi prováděli u tunelu v Lipové, na železniční trati a u mostu v Širokém Brodě, ale všichni se cítili v bezpečí. V noci ve 24:00 byl opět vydán rozkaz k vyklizení z Javorníku. Češi se svým bojovým vozem totiž podnikli obchvat Žulové, uskutečnili několik palebných přepadů a přinutili obyvatelstvo Skorošic, Vojtovic a Vlčic k útěku. 24. 9. [1938]. Mezitím se valil nepřetržitý zástup uprchlíků v temné noci z Javorníku na 9,6 km dlouhé cestě přes německé říšské hranice do Pačkova. Auta si jen sem tam odpočinula a dotvářela obraz žalu a hrůzy, jenž skýtaly utíkající rodiny s dětskými kočárky [...]. Žulovou se mezitím freikorps snažil bránit před komunisty, před jejich zlostí a ničením. V celém městě byl pouze tu a tam vidět nějaký člověk. Odpoledne byl pohřben člen freikorpsu Rudolf Kirchner57 a v 16:30 Josef Thanheiser. K poslednímu odpočinku jej doprovodilo jen několik málo mužů, mezi nimi i jeho syn. Katolický farář [Otto Hampel] však půjčil klíč, s nímž bylo možné rozeznít zvon, až pod výhružkou [...].Tímto ztratil tento nevraživec poslední sympatie všech nacionálních socialistů. Žulová osaměla. Kromě několika odvážných žen, které vařily pro členy freikorpsu, a několika starých lidí, kteří chodili krmit domácí zvířata, nebylo nikoho vidět. Dvakrát se objevila také česká vojenská letadla a jednou též střílela na liduprázdné ulice. [...] Pouze ostřelování vlajky s hákovým křížem na kostelní věži a palebné přepady rušily v noci klid ve městě, jehož obyvatelé na pobřeží Severního moře či ve vnitrozemí Německa čekali v úzkostlivé obavě na zprávy o své vlasti a své budoucnosti.“⁵⁸