SdP v říšské linii a přiostření sudetské krize

Již od samotných počátků uplatňovala SdP vysoce konfrontační politiku, stupňující se v závislosti na domácím i zahraničně politickém dění. Také na Jesenicku se projevovala v tisku, při manifestacích a ohňových průvodech, za zvuku pištců a bubeníků, za doprovodu vlajkoslávy a zdvižených pravic. Osobní vztahy mezi Čechy a Němci se postupně měnily z přijatelných na zdrženlivé až nenávistné. Nacistické smýšlení se svými vnějšími projevy na straně jedné a obavy z rozbití čsl. státu a ztráty domova na straně druhé narušily do té doby korektní sousedské vztahy. Je pochopitelné, že k radikálnějším formám konfrontace nemohla za této situace nepřistoupit i česká strana. Nebyla to však ona, která by vyvíjela iniciativu, naopak se snažila násilí nerozdmýchávat, její postoj měl spíše zdrženlivý charakter.

Např. již v polovině května 1937 se vyskytl případ tupení čsl. státního znaku a státních barev na hraničním sloupu u celnice v Mikulovicích. Neznámý pachatel jej potřísnil dobytčím trusem.⁷ V téže době řešilo velitelství četnické stanice v Supíkovicích případ slovního výpadu proti bratrům Arthuru a Josefu Geierovým ze Strachoviček, stoupencům sociálně demokratické strany, kteří se vraceli z Jeseníku z prvomájových oslav.⁸ Časté byly také případy členství místních obyvatel v nacistické straně NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, Nacionálně socialistická německá dělnická strana), v říšských organizacích a nacionalistických svazech (Sudetendeutscher Heimatbund, SHB atd.) za hranicemi, např. v nedaleké Nise (něm. Neisse).⁹ Na denním pořádku pak byly zejména veřejné zdravice po nacistickém způsobu, a to často bez jakýchkoliv zábran i před příslušníky četnictva, také nadávky a osočování.¹⁰

Radikální politika SdP nalezla v polovině května 1938 výraz mj. ve zformování tzv. Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS). Tyto úderné oddíly byly organizovány a cvičeny podle vzoru polovojenských formací SA a SS a z Říše byly rovněž zásobeny zbraněmi. Ordneři v součinnosti s mladými turnery, členy německých tělocvičných spolků (Deutscher Turnverein, DTV), byli nasazováni nejen k „ochraně” sudetoněmeckého obyvatelstva, ale organizováním speciálních školení, nočních cvičení a také pašováním zbraní se aktivně připravovali na henleinovský puč. Např. již 12. srpna 1938 našla policie ve Vidnavě 40 automatických německých pistolí s náboji ve voze s obilím. V téže době byla odhalena zásilka zbraní z Německa, určená cukráři Hackenbergovi z Jeseníku; pistole i náboje byly zality v cukrářském vosku.¹¹ Zbraně byly ukrývány na různých místech – v opuštěných vápenkách a lomech, v hrobech na hřbitovech, v hospodářských budovách, na zámku v Javorníku apod.¹²

Bylo jisté, že Jesenicko je jedním z budoucích důležitých nástupních prostorů ozbrojeného boje proti Československu. S nelibostí sledovali obyvatelé zdejších měst a obcí zvýšenou aktivitu čsl. armády, budování pozorovatelen, výstavbu betonových bunkrů a zátarasů, hlídání důležitých dopravních komunikací, zejména mostů a hraničních přechodů. Např. v Nových Vilémovicích stálo již od r. 1937 na vyvýšených místech 5 dřevěných strážních věží 15 – 25 m vysokých.¹³ V Písečné pak byly po obou stranách obce od cesty až k hranici lesa postaveny na loukách i v polích drátěné zátarasy.¹⁴ Právě tyto dvojité ostnaté překážky poškodil v noci ze 4. na 5. července 1938 v úseku 70 m neznámý pachatel hned na 30 místech. Mimoto bylo ze země vytrženo 6 kůlů, na nichž byl drát připevněn.¹⁵ Cílem neznámých záškodníků se v dubnu 1938 stal také polní telefon vedoucí ze strážnice vojenského oddílu v Dolním Domašově do strážního domku v údolí Vietseifenu. Telefonní kabely umístěné na stromech v průměrné výši 4 m nad zemí byly přestřiženy na 6 místech.¹⁶ Závažnější byly diverzní akce na železnici, zejména kameny položené na kolejích či umístěné do řetězů návěstidel.¹⁷

Již na jaře r. 1938 byl zdejším obyvatelstvem velmi citlivě vnímán anšlus Rakouska. Zcela ojedinělé svědectví o tom podává kronika obce Hradec: „Dne 12. 3. 1938 zanechali všichni práce a společně seděli u rádia, aby vyslechli zprávy o vstupu německých jednotek do Rakouska. V hostincích a na všech cestách seděly a stály skupiny lidí, kteří o této události diskutovali, s přáním: Kéž by to jen u nás bylo také tak daleko! Dne 1. 5. se konalo velké shromáždění SdP v Jeseníku, na které jelo z naší obce po dvou či více osobách z každého domu. Tehdy se na hřišti v Jeseníku shromáždilo asi 26.000 lidí.“ A kronikář dále pokračuje: „Od 21. května zahájili Češi vůči Němcům neslýchaný teror. Čeští četníci konali většinou v noci domovní prohlídky, pátrali po písemnostech SdP a po zbraních a zatýkali podezřelé či nepohodlné osoby. Kdo mohl, zmizel [...] Mezitím se politické napětí stále zostřovalo. Proto byla mladými muži, především členy německého tělocvičného spolku Široký Brod – Hradec, jehož předsedou [Obmannem] byl obuvník Alfréd Walter z Hradce čp. 13, vytvořena organizace noční stráže, aby včas ochránila všechny, kterým ze strany četníků hrozilo nebezpečí zatčení a odvlečení. Protože však sociální demokraté a komunisté vše coby špiclové pozorovali a nepřetržitě udávali, museli strážci [tj. ordneři] každou noc měnit své pozice, aby se nenechali chytit. Nebezpečí však bylo stále větší, a proto začali mladíci jednotlivě utíkat přes hranice do Německa.“¹⁸

Situace v regionu se vyostřila zejména po Hitlerově projevu v Norimberku 12. září 1938, jenž se stal přímým impulsem k otevřenému protistátnímu vystoupení. Zúčastnily se jej nejen organizované skupiny, ale i řadové obyvatelstvo. Např. v Javorníku se toho dne konal „spontánní průvod“ obyvatelstva, jenž za zpěvu německých nacistických písní skončil na náměstí. Bližší údaje o celé akci, jakož i o dalších zářijových událostech ve městě z pera jejich přímých aktérů však bohužel nemáme k dispozici, neboť klíčové zápisy o nich byly z pamětní knihy města na konci války vyřezány.¹⁹ Vidnavská kronika již naštěstí tak skoupá na slovo nezůstala: „Ulice města [Vidnavy], které byly během Vůdcova projevu liduprázdné, rázem změnily po skončení říšského sjezdu svou tvář. Lidé ještě pod osvobozujícími a spásnými dojmy z řeči, kterou právě vyslechli v rozhlase, spěchali ze svých domů, aby si vzájemně blahopřáli. Nikdo dnes již není schopen říci, jak mohlo dojít k takové manifestaci, která je ve zdech našeho města zcela ojedinělá. Aniž by ji podnítil nějaký ordner nebo pořadatel se z radostně a živě hovořících skupinek a skupin tvořil stále větší zástup a shluk lidí, následujících srdeční nutkání, které vycházelo z jejich nejhlubšího nitra. Záhy se pod přívaly stále nových davů vytvořil ohromný průvod, který se dal do pohybu za radostného volání a zpěvu německých písní. Procházel ulicemi města, neustále přijímajíce nové účastníky […] Vrcholem této manifestace se stal slavnostní pochod k betonovým bariérám směrem k Schubertově Kraši [něm. Schubertkrosse, dnes Krasów v Polsku], kde se ve zcela přátelské atmosféře shromáždili dobří sousedé [tj. říšští Němci], aby s námi sdíleli naši radost […]. Češi, kteří se vůbec odvážili na ulici, stáli klidně a sledovali tento velmi silný projev sjednocení proti dosavadní nesvobodě, resp. proti vnucené příslušnosti k cizímu panství. Se zarputilostí museli poslouchat melodie zakázaných německých písní a se smíšenými pocity vnímali, jak se takřka přes noc projevila jednota Němců bez ohledu na stav, pohlaví, profesi i věk. Mnozí z nich s úzkostí mysleli na svou vlastní budoucnost. Radostné opojení sudetských Němců, kteří se zářícíma očima naslouchali u rozhlasových přijímačů projevu Vůdce, nalezlo svůj opak v zamračených a výhružných pohledech českých vetřelců, kteří své poslední úsilí vynaložili na to, aby vzbudili ještě alespoň zdání adekvátní moci. Zákaz německého pozdravu, peněžité tresty, zajišťovací vazba, domovní prohlídky, nadávky, dokonce i týrání teď bylo na denním pořádku. Zlomit statečnost a odhodlanost Němců však už nemohli, nýbrž nastolili jen jediné: ještě větší obezřetnost, zvýšenou opatrnost a extrémní sebeovládání.“²⁰ Ohromné nadšení vyvolala Vůdcova řeč také v Jeseníku. „Po projevu proudily kolem 22:30 hod. na náměstí tisíce a tisíce lidí, k nimž se ještě přidávaly zástupy z okolních obcí. Průvod neměl konce. Walter Jaroschek [okresní vedoucí SdP v Jeseníku] měl na náměstí krátký proslov, v němž poukázal na to, že ochranu Němců v Československu nyní převzala do svých rukou Německá říše. Stále znovu se ozývala hesla ,Chceme domů do Říše!‘ ,Lidové hlasování!‘, přitom zněla německá státní hymna a píseň Horsta Wessela. Kolem půlnoci byla také na lešení budovy spořitelny vyvěšena vlajka s hákovým křížem.“²¹ V repertoáru henleinovců bohužel nechybělo ani vytloukání oken v sídlech státních úřadů a českých menšinových škol, ani lživá propaganda ukazující demonstraci jako obranu proti chystaným nepokojům a násilnostem ze strany komunistů.²²

V reakci na tyto události se v ulicích měst a obcí okresu objevily četnější policejní hlídky, častěji se prováděly také domovní kontroly. Nervozita vzrůstala na obou stranách. S nelibostí byla vnímána rovněž nařízení o rekvizici zbraní a munice, což dokládá např. zápis v kronice obce Hradec – Nová Ves: „V německém obyvatelstvu byl duch odporu proti českému útisku již velmi silný, takže při odevzdávání zbraní byly odevzdány pouze ty nejstarší a nejméně potřebné, ty nejlepší byly prostě ponechány a schovány.“²³ Podobný postoj byl zaznamenán i při povinném odevzdávání radiopřijímačů. „Na rozkaz českých úřadů měla být odevzdána také všechna rádia. To jsme ale nedodrželi, přístroje jsme jednoduše schovali a když se vysílaly zprávy z Vratislavi [něm. Breslau, dnes polská Wroclaw], opět jsme je vytáhli.“²⁴ Dne 16. září 1938 byla konečně úředně zastavena činnost SdP jako protistátní organizace. Policie však většinou obsadila již jen prázdné sekretariáty, všechny usvědčující písemnosti a tiskoviny byly zničeny nebo schovány. Jen výjimečně se podařilo zadržet některého z vysokých funkcionářů strany, jako např. místního vedoucího SdP v Jeseníku, rentgenologa Dr. Leo Pawlowského, mj. také člena městské rady, jenž byl zatčen při opakované prohlídce stranických kanceláří v hotelu Schroth.²⁵

Většině funkcionářů a činitelů SdP a FS se však i s rodinami podařilo již dříve uprchnout do Německa. Např. jesenická městská kronika dále líčí, jak „v dlouhých zástupech proudili uprchlíci přes nádraží v Glucholazech [něm. Ziegenhals] a především přes Ondřejovice do Říše. Dle výpovědi očitých svědků otevírali pohraničníci v Glucholazech sami vagóny a zvali uprchlíky ven. V Ondřejovicích, kde se státní hranice táhne podél obecní silnice, nepostrádal přechod často komičnosti. Přes hranice byli uprchlíci převáděni za asistence místních obyvatel. Na německém území si je pak hned přebírali říšští pohraničníci“,²⁶ to vše za bezmocného přihlížení českých financů.²⁷ Počátkem podzimu 1938, zejména pak po 22. září, se Jesenicko postupně téměř vylidnilo. Příčinou tohoto stavu bylo údajné „plenění zdejších obcí Čechy ve spolku s německými komunisty, kteří proti Němcům zasahovali. Z hrůzy utíkali obyvatelé téměř všech obcí do Říše, takže s výjimkou starých nemocných lidí zůstaly tyto zcela prázdné.“²⁸ Např. ve Vidnavě musel být 18. září zcela odstaven provoz ve zdejší šamotce, neboť tu ze dne na den uteklo přes hranice 100 jejich zaměstnanců.²⁹ Ti, co zůstali, se ze strachu z české odplaty ukrývali. Nefungovaly obchody, vázlo zásobování, ulice byly osiřelé.

Nedlouho po přechodu hranic byli mnozí utečenci, zejména ženy a děti, odesíláni říšskými úřady do vnitrozemí, aby se v příhraničí zbytečně nehromadili další civilisté. Jejich dočasným domovem se pak staly např. uprchlické tábory v Pomořanech či na pobřeží Severního a Baltského moře. Říše je přijala „s otevřenou mateřskou náručí“.³⁰ „V Pačkově [něm. Patschkau, dnes Paczków v Polsku] poznali příchozí sudetští Němci poprvé účinek opravdové národní spolupráce a požehnání NSV [Nationalsozialistische Volkswohlfart, Nacionálně socialistická péče o blaho lidu]. Všichni utečenci byli zavedeni na radnici, byli obdarováni horkým čajem a chlebem s máslem a každému byl přidělen nocleh. Příchozí byli ubytováni u místních obyvatel a v hostincích ve městě a všichni byli přátelsky přijati.“³¹